Stručné hlášení od dřevěného stolu

Protože jsem šikula, kurzorem klikám po všech internetových čertech a neukládám, přišel jsem tak o téměř dokončení text. No nic, stávají se horší věci. Alespoň se ukáže, jak jsem na tom s krátkodobou pamětí.

Když jsem si ještě o prázdninách prohlížel fotky kolejních pokojů, prvním kusem nábytku, který mě upoutal, byly dost neprakticky tvarované dřevěné židle. Protože jsem i doma u počítače zvyklý spíš ležet než sedět, bez nějakých prdelních otlačenin by se to asi neobešlo . Šesté patro (a ještě dvě nebo tři další) ale prošlo od letoška rekonstrukcí, po které tu máme čerstvě vymalováno, spíme na nových matracích a od včerejška také nově žaluzie, takže už nemusíme nandavat hadr padající na zem pokaždé, když jde někdo na balkon nebo hlasitěji zakašle. A oproti obrázkům a očekávání tu byly jiné židle; cokoliv je pohodlnější než dřevo. Protože se o mě pokouší něco, co se ne až tak vzdáleně podobá chřipce, vzal bych to spíš ve stručnosti a pak honem do postele.

(o dvě hodiny později značně oslivovicován )

No tak ne. Přemek k nám na pokoj dotáhl spolužáka Michala z financí, připojily se k nám holky z trojky a rozjeli jsme party s domácí slivovicí a kytarou. Zatímco na chodbě probíhala (a vlastně ještě pořád probíhá) mini chodbovice v sedmi lidech, my tu vyřvávali šlágry od Nohavici, Mládka, Lucie… a zítřek tím pádem rozhodne. Ráno vstanu buď s teplotou, anebo jsem toho červa vypálil a všichni budeme spokojení. Chtěl jsem si vzít ibalgin, vypil jsem toho ale tolik, že by to byla jasná sebevražda . A teď něco pro můj soukromý archiv. Rozepsal bych se víc, ale.. hodiny ukazují čtvrt na dvě a vzhledem k tomu, že si chci pustit ještě alespoň jeden díl MASHe (a ráno vstávám), bylo by fajn to urychlit.

Do školy jsem odjel v pondělí. Vstávání v půl šesté po čtyřech hodinách spánku na náladě nepřidá, cesta na autobusák rozespalým ránem rovněž ne, ale na zastávce jsem potkal Kaču, která jela do Brna, a ještě Hubina. Jel tím samým autobusem co já a seděli jsme spolu. Bohužel, po ani ne dvacátém kilometru jsme oba upadli do říše trhaných snů, takže první pořádný dialog přišel až asi deset minut před koncem cesty. No, známé tváře potěší. Z Florence na Hlavas, odtud pěšky na Žižkov (grr, s mým batohem napěchovaným jídlem jsem se nevešel do tramvaje) a před sebou trojici přednášek. Hospodářské dějiny jsem protentokrát vynechal, jedna absence mě nezabije. Co mi ale udělalo velkou radost – po návratu na kolej jsem otevřel informační systém, jestli se neuvolnilo nějaké místo na středeční přednášce z matematiky a co myslíš ? Jasně. Tím pádem mám rozvrh od pondělí do středy, kdy je toho docela hodně, ale za ty dva volné dny to rozhodně stojí. Večerní ruština nebyla zdaleka tak v pohodě jako úvodní hodina. Azbuku jsem se sice jakž takž naučil, do příště jsme ale dostali úkol, který mi nějakou tu hodinku zabere. Musím si začít zvykat.

Když jsem přišel v osm na pokoj, všichni byli venku na pivu, stavila se tu ale Jana, chvilku si brouzdala jen tak po internetu (lituji ty, co ještě nemají notebook, já bych si bez něj snědl všechny klouby) a pak jsem jí uvařil čaj, aby měla dost sil na setkání se Zuzkou dole v hospodě. Po dvaceti minutách mi obě holky klepaly na dveře, do toho přijel spolubydlící Jakub, pět minut po něm se vrátili Přemek se Slávou a najednou nás bylo všude plno. Večer strávený hraním Wormsů snad nemá cenu zmiňovat .

Dnešek, vlastně už včerejšek, byl o třech cvikách. Matematické základy informatiky, matika a filosofie. V obou matikách už jsem se chytal, na filosofii si vybral referát Čas a prostor – když cizinec potká cizince a dost toho napovídal jako obvykle se Sergejem, Petrem a Kaťou, kterou jsem doprovodil až na kolej a pak si uvařil oběd, čímž jsem zase obnovil činnost střev (ráno v půl deváté kus chleba, do půl třetí vůbec nic). Dále už jsem jen polehával, vnímal zvýšenou teplotu a nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo. Vlastně možná dopadne. Uvidíme.

A tak to je a asi i bude.

1. 10. 2008 St 01.28 | Život, VŠE | 2 komentáře | 64x

Tak mi začala škola (1. týden na FIS)

Když jsem 25. května dopoledne odmaturoval, nezískal jsem tím jen jakýsi papír, ale také čtyři měsíce prázdnin. Ale protože ani to nejsladší jablko nechutná věčně, i já se musel dříve nebo později vrátit zpátky do školy. Stalo se tak 22. září v pondělí. Na otázku, zda se mi chtělo nebo nechtělo, odpovídám nevím. Jak se může člověk těšit (respektive netěšit) na něco, co ještě nepoznal? Byl jsem zvědavý, to ano – na nové lidi, na město, školu a předměty… a možná jsem měl i obavy. Jak vyjdu s penězi, kolik věcí budu muset ještě oběhat a podobně. Ukaž mi ale člověka, který nemá obavy. Když jde na pracovní pohovor, když se pouští do nového projektu, když začíná studovat vysokou školu…

Na kolej jsem odjel v neděli večer. S velkým batohem ruinujícím obratle, brašnu s notebookem zavěšenu kolem krku jako mívají stračeny zvoneček a ve volných dlaních pak svírajíc ještě menší batoh a florbalku. I když do toho našeho šestého patra chodívám pěšky, tentokrát jsem udělal výjimku a se svou plnou polní se nasoukal mezi dvě holky se slovy, že utíkám z domova a jedna z nich se usmála a opáčila, že to svým způsobem každý z nás. Pravda. Jeli až do desátého, tak jsem jim popřál hezký zbytek večera a na pokoji pak neuvěřitelně dlouho vybaloval.

A druhý den to v 9:15 začalo. Přejezd z Jižního Města na Žižkov není tak strašný, pokud člověk nemusí vstávat o půl sedmé a nemá v sobě pár piv (viz imatrikulace). První ze tří přednášek, které ten den mám – základy programování. Přednášející profesor se mi dost zamlouvá. Velká kapacita, co se týče OOP a Javy v České republice. A je to sympaťák, nemá rád matfyzáky. Poté, co se představil a uvedl předmět, celou aulu poprosil, ať se přihlásí všichni ti, co ještě nikdy neprogramovali. Z máchnutí všech rukou by jeden dostal rýmu. Víc jak tři čtvrtiny lidí, nekecám. Začal jsem se bavit s klukem sedícím vedle mne, ale to byl zase opačný extrém. I když už mám nějaké to datlení kódu za sebou, nerozuměl jsem mu asi tak… všechno ? Ale dalo se s ním bavit i o jiných věcech než jen o Pythonu a VB. Na to, že je Pražák, je docela normální (je z Prahy, ne z Prahé ). Po hodině a půl, která utekla mimochodem docela rychle, jsme se s Pražákem přemístili do staré auly na matematické základy informatiky. Pár pojmů ohledně vstupních dat, paměti a potom už jen převádění soustav – dvojkových, pětkových, osmičkových, desítkových, šestnáctkových… tady jsem se docela chytal, brali jsme to na programování ve třeťáku na gymplu. Poslední hodinou na Žižkově pro mě byly hospodářské dějiny. Předmět ne zrovna zábavný (po skončení přednášky v aule seděla asi čtvrtina lidí z původního počtu), ale přednášející – hostující profesor z FF UK – z toho dokázal udělat šou. Kolikrát chtěl říct tolik věcí, že se do toho sám zapletl. Ten chlapík musí mít myšlenkové pochody sněhové koule – mluví o člověku ekonomickém, najednou si vzpomene na něco v souvislosti s Baťou, začne o něm vyprávět, to ale nedopoví a přesune se kamsi do pravěku. Frajer, chodit na něj budu rozhodně . Po skončení přednášky jsem měl až do šesti volno, zařídil jsem si tedy lítačku na mhd, dvě hodiny odpočíval na koleji a před šestou odešel na úvodní hodinu ruštiny. Ta nevypadá zle, jen se musím do pondělí naučit celou azbuku. Mno… sobota sedm večer a ještě jsem nezačal . Před půlnocí nám na dveře zaklepali tři Slováci, že prý je vzadu na šestém chodbovice, ať určitě přijdeme. Inu, proč ne. Sebral jsem z balkonu dvě lahvové a šel se podívat, jak tenhle bájný úkaz vypadá ve skutečnosti. Odhadem 30 lidí posedaných na zemi, mezi nimi flašky fernetu, vodky, strašný řev a zakouřeno víc než v nádražní hospodě. S pár lidmi jsem se tam sice bavil, idioti ale převažovali. Nějakou dobu jsem strávil se sympatickými Slovenkami, k půl druhé už jsem byl ale zpátky na pokoji s přesvědčením, že podobnou akci si příště nechám ujít. Proč dělat bordel na chodbě, když 10 metrů pod kolejí stojí útulný a levný klub, no ne?

Chodbovické intermezzo

Chodbovice tu zatím byly každý večer; to mi nevadí. Co je horší, od úterního rána si všímám přibývajících graffitů a potagovaných zdí v okolí schodiště každého patra. Jak tomu někdo může říkat umění, to fakt nechápu, mně ten interiér zavání Feťákovem. Desítky černých nápisů a klikyháků. Řeči o nějaké seberealizaci či svobodné tvorbě snad nikdo nemůže myslet vážně.

Druhý den se nesl ve znamení čísel. Cvika z matematických základů informatiky byla víceméně opakováním pondělní přednášky, po nich cvika z matematiky, kde jsem se moc nechytal (i mě samotného překvapilo, že už neumím vlastně vůbec nic ) a moc si přál, ať už to trápení skončí a začne filosofie. Protože se celé tři hodiny odehrávaly v jedné třídě, lidé přicházeli a zase odcházeli, někteří ale zůstávali na svých místech a s těmi jsem se také začal v průběhu dne více bavit. Kaťa, Maťo a Petr. Až na jazyky a tělocvik máme všechny hodiny společné. Předběžně jsme se domluvili na pivo, pizzu a vypadá to, že snad neskončíme jen u zdravení. Večer mi pak zavolal jiný Petr (pro změnu bratranec), jestli mám čas, že můžeme zajít na pivo. Nakonec jich bylo pět, což mě trochu nalomilo, ale byl jsem rád, že jsme se po třech měsících zase viděli. Vzhledem k tomu, že se Zuzkou bydlí bratru 400 metrů od mého bloku, asi to i zopakujeme.

Ve středu ráno cvika z programování. Hráli jsme si s vývojovým prostředím, zbývajících pár minut pak prolézali kód. Moc si toho ale nepamatuji, protože do mě celou hodinu a půl rýpala vedle sedící Kaťa a dožadovala se pozornosti . IDE (v našem případě BlueJ) už mám naštěstí stažené v noťasu, tak se v něm pokusím zorientovat někdy v týdnu. Do čtvrtka času dost… a do zkouškového vůbec. Po programování jsem jel na florbal, poznal další milion lidí, hlavně tedy florbalistek, a po sprše mě čekala už jen angličtina. Dvě hodiny před cvikem mi změnili vyučující a docela mě tedy zajímalo, kdo/co na hodinu přijde. Nakonec docela výhra. Odhadem pětatřicetiletá správně praštěná a temperamentní Američanka . Tyhle cvika mě budou bavit. V osm jsem šel na pivo se starými známými (Adam, Drši) z Jihlavy, kteří pobývají na vedlejším bloku, a když jsem se vrátil na pokoj, vybaloval si tam čtvrtý do party – druhák Jakub. Stačil jsem se s ním jen pozdravit a už za ním zaklaply dveře.

Ve čtvrtek jsem měl jedinou přednášku – z matiky. Opakovaly se matice, takže nic nového pod sluncem, ale přeci jen mi trvalo tak dvacet minut, než jsem se zorientoval. Ideální by bylo, kdybych si někdy udělal dvě hodiny času a všechno to, co jsem si tenhle týden zapsal do bloku, znovu projel, oživil, případně doplnil. Ale to je možná až moc zvrhlý nápad . Z přednášky jsem šel rovnou na kolej, sbalil si věci, na JM koupil učebnici angličtiny, metrem na Žižkov a pro učebnici z matiky… Autobus z Florence mi jel ve tři, já stál ještě ve 14:34 pod Winstonem. Nebyl jsem si jistý, jestli se to dá za 26 min stihnout, proto jsem se rozběhl, všech x křižovatek vzal na červenou, metro mi jelo také hned a nakonec jsem měl ještě asi sedmiminutovou rezervu. A na zastávce stál Ziky – (možný) jaderný fyzik. Matiku mají prý docela vražednou, ale Strahov není tak hrozný, jak se povídá. Dokonce přemýšlejí o založení kroužku vaření, když mají tu jednu kuchyňku na patře . Ale to už jsme sjížděli z dálnice a v dáli ležela Jihlava přesně tak, jak jsem ji tu v neděli nechal.

Včera večer se sešlo naše staré jádro. Olomoučtí byli plni dojmů, brněnští zrovna tak a já se koneckonců také rozpovídal. Měla by se z toho stát páteční tradice, ty lidi mi docela chybí.

A dnes jsme byli na houbách. Nerostou .

27. 9. 2008 So 19.13 | Život, VŠE | 2 komentáře | 73x

První dny na koleji, instruktáž a imatrikulace

Za sebou mám snad už poslední oficiality předcházející začátku mého vysokoškolského válčení. Konkrétně mám na mysli imatrikulaci, což je de facto hodina a půl strnulého sezení v aule, naslouchání alokucím děkana, proděkana, tajemníka a třech dalších vysoce postavených zvířat na fakultě, která (nebo spíš kteří ?) v akademické atmosféře prorokují budoucnost takovou, že pokud každý absolvent nezaloží druhý Microsoft, bude to faux pas celé školy („Po absolvování naší fakulty budete pobírat platy, o kterých se vašim rodičům ani nesnilo.“ nebo „Firmy se o vás budou prát už ve třetím ročníku jako o to nejperspektivnější a nejkonkurenceschopnější zboží na trhu práce.“ – no, pravda bude někde uprostřed), a také instruktážní den s registrací tělocviku.

Na kolej jsem dojel v pondělí večer, ve dveřích mě přivítal spolubydlící Přemek, se kterým se budu následující dva semestry dělit o dvojlůžkáč, a současně se mnou dorazil i druhý spolubydla Sláva z pokoje vedlejšího. Na čtvrtého do party stále čekáme, nejspíš to bude někdo přijatý na odvolání. Vzhledem k tomu, že jsem musel druhý den vstávat ve čtvrt na sedm (a klukům se nikam nechtělo), strávili jsme večer s lahvovým kozlem, Přemovou vodní dýmkou, řečněním… a na jednom z noťasů běželi Simpsonovi; spíš jako kulisa. Usnul jsem někdy k půl druhé ráno a když mi o čtyři a půl hodiny později zazvonil budík na mobilu, vzteky jsem ho zamáčkl, nařídil o dalších patnáct minut dopředu a pokoušel se o druhou vlnu spánku. Ta ale nepřišla… pod zkroucenou peřinou jsem se převaloval, jako bych ležel na ostružinách, a z polštáře mě zase bolela hlava. Jak jsem psal posledně, vyfasoval jsem nějaký erární, na který když položím hlavu, propadne se postupně až na úroveň matrace… a z domova jsem zvyklý na hodně vrstev – to budu muset ještě nějak vyřešit. Když to ale shrnu, spalo se mi dobře, ne jak v Holandsku. V půl sedmé už jsem byl definitivně na nohách, zalil si čaj a posnídal kousek buchty z domácích zásob. Ještě dost rozespalý (a s lehkou zimnicí z přerušeného spánku) jsem vklouzl do obleku, napodruhé zavázal kravatu a přemýšlel, co všechno si mám vzít s sebou na imatrikulaci. Napadla mě akorát kolejenka, kdyby mě baba na vrátnici nechtěla pustit zpátky, klíče a peněženka s mobilem. Na autobusové zastávce čekala skupinka tří kluků, kteří měli podle obleků stejnou trasu jako já, ale bavit se očividně nechtěli. Takových band je tady víc… tři čtyři FISáci, co se znají ze střední. Od nás ze školy jsem tu jen já. Pár známých je na vedlejších fakultách, ale s těmi jsem se zatím nesetkal.

Pokoj a spolubydlící Přemek. Nalevo má postel, vzadu můj stůl a noťas…

Z metra jsem vylezl před budovu Hlavního nádraží, prošel parkem, který už budu mít asi do smrti spojený s rozmanitou feťáckou verbeží, podezřele vypadajícími cikány a homelessáky, a pěšky si to namířil k areálu na Žižkově. Pod Winstonem byla slezina o sedmi lidech, pozdravil jsem je tedy, se dvěma z nich se i více bavil (skupinka se zná už dobrý měsíc a mají za sebou dva srazy, které si zorganizovali přes spolužáky.cz), ale nakonec jsem se odpojil, protože zbytek mi byl více než nesympatický. Na první pohled velkohubí metrouši… to moc nemusím. A první dojem dělá hodně. Do nové auly nás studijní referentka posílala podle abecedy, šel jsem asi dvacátý (B – ale dost lidí nedorazilo, takže…) a oba kluci sedící vedle mě frajeři . První takový… elegantní, nenapadá mě vhodnější slovo. A druhý sprostý sympaťák s brýlemi – co chvíli létala vzduchem piča, hovno a také k proslovům vedení měl neustále nějaké připomínky . Po hodině a půl se začala vyvolávat jména, oslovený nakráčel před stojícího děkana, potřásl mu rukou a pronesl slůvko „slibuji“. Od studijní referentky pak obdržel index, čímž se definitivně zařadil mezi vysokoškoláky.

Ten večer jsem se spolubydlícími vyrazil na průzkum okolí, nakoukli jsme do klubu, který máme hned dole pod kolejí, a uvažovali o jednom rychlém pivu. Nakonec jsme se ale rozhodli jít ještě kousek dál s tím, že géčko si tu dáme při cestě zpátky na buňku. Další hospodu jsme našli u vedlejší koleje, ta ale prochází rekonstrukcí, takže zavřeno. Za poslední kolejí jsme uviděli pizzerii, vedle které byl i bowlingový bar – na hodinku jsme v něm zakotvili, vypili dvě krušovické, ale moc to tam nežilo, tak jsme se rozhodli jít zpátky do prvního zmíněného klubu. Ve dveřích přišla studená sprcha – plno. Místo k sezení žádné, stoupnout se také nedalo… nejspíš to bude tím, že ještě nezačal semestr a všichni mají dost času. A peněz . Protože jsme nechtěli zůstat na suchu, zašli jsme do večerky, koupili další lahvové a spolu s Přemkovou whisky (pan Provianťák) se příjemně zřídili na pokoji.

Výhled z balkonu…

Ve středu mě čekala instruktáž v areálu na Jižním Městě. Začínala od jedné odpoledne, šel jsem na ni raději o patnáct minut dřív a v šatně si vyzvedl ISIC kartu. Ve zbývajícím čase jsem se snažil zorientovat v budově, ale… bez větších úspěchů, je to bludiště . Samotná akce poněkud zbytečná, sdělovaly se informace, které už jsem si dávno přečetl na internetu nebo v brožurce rozdávané při zápisu. Po vyšších šaržích předstoupil cvalda lákající studenty do nově vzniklého golfového klubu, kluci ze školního časopisu, párek informující o výměnných pobytech, po nich knihovnice a nakonec postarší pán z výpočetního centra referující o školní síti. Ten byl docela fajn, ale když začal telefonovat, zvedl jsem se (ostatně jako 70% hlav přede mnou – hodně lidí se vytratilo snad už po pěti minutách…) a šel si zaregistrovat dvouhodinovku tělocviku. U stolku s florbalem seděl správný úchyl – čtyřicetiletý hráč tělem i duší . Zapsal jsem si pokročilé ve středu odpoledne a když jsem se zmínil, že jsem hrál ligu tady u nás v Jihlavě, okamžitě mě začal verbovat do školního oddílu Ekonom. Tréninky dvakrát týdně jsou fajn, jenže se mi nechce zůstávat v Praze až do pátku, když bych mohl být už ve čtvrtek odpoledne doma. Ještě to zvážím. Po registraci už mě nic dalšího nečekalo. Vrátil jsem se tedy na kolej, sbalil noťas a rozloučil se s Přemkem, který měl v plánu ještě jeden den zůstat. Teď jsem doma.

Do Prahy jedu zase v neděli večer a od pondělí už se začínám učit. Po čtyřech měsících! To nepůjde . Fakt ne…

18. 9. 2008 Čt 18.16 | Život, VŠE | 16 komentářů | 141x

Zápis na kolej Blanice & posledních pár dnů před začátkem školy...

… které ubíhají v těžce monotónním tempu. Větší akce už nepodnikám, na ty není kolikrát ani nálada, po večerech už se také nikde netoulám, raději si ve svém noťasovém multiplexu pustím nějakou čerstvě koupenou novinku stříbrného plátna. Posledně to byly Temný rytíř, Kung Fu Panda a Hancock. Čas od času jsem se nakazil přechodným virem aktivity, přes mobil nebo icq zburcoval prvního náhodného smolaře, aby vytáhl kolo a vyjel se mnou pár kilometrů za město, kde jsme si dali dvě, prohodili pár slov a jeli zase zpátky. Párkrát jsem se také lehce opil, naposledy v pátek na prvním pomaturitním srazu s gymplem, na který dorazilo 25 lidí (!), a kde se mi vymstilo rychlé klopení panáků, takže jsem se důvěrněji seznámil s hromádkou naštípaného dříví, do které jsem „odrobinzonádoval“ ze sedla Liborova kola poté, co jsem na něm kroužil (respektive se snažil kroužit…) kolem pergoly. Až na poškrábané předloktí a rozdrcenou reputaci se to obešlo bez poškození… opilci mají štěstí .

A v pátek jsem se byl zapsat na koleji. Mé nejhorší obavy aneb buránek bloudící ve víru velkoměsta se nakonec nenaplnily, ale každý svůj další postup z notoricky známého Florence jsem vážil raději třikrát. Poprvé hned dole v metru, kde jsem z informační tabule vydedukoval, že bych měl sednout na trasu C ve směru Háje. Ani nevím, kolik to mohlo být zastávek, než jsem dojel na Chodov, možná sedm… hned to nebylo. Odtud jsem se vydal k nejbližšímu východu hledat autobusovou zastávku a měl jsem štěstí, protože autobus č. 177 mi jel během minuty. Vystoupilo pět lidí, dovnitř jsem šel však jen já a holka mého věku. Už už jsem se chystal posadit, když na mě prostředkem vystupující domorodka zavolala, že tohle je konečná, ať rychle vylezeme nebo s námi odjede. Alespoň jsem se zeptal, kudy ke kolejím na Jižním Městě, načež ukázala prstem na druhou stranu. Fajn… nechybělo málo a skončil bych někde v depu, řidič nevypadal, že by si nás všiml .

Jak se ukázalo, holka z autobusu se jmenuje Hanka a bude bydlet také na Blanici – jen o patro výš než já. Ty tři zastávky a většinu byrokratického procesu jsme absolvovali spolu, ve volném čase si povídali o škole, o životě na kolejích a později mě seznámila se svou spolubydlící Míšou – během prvního dne dvě nové kamarádky, když to takhle půjde dál… . V kanceláři jsem si měl vyzvednout kolejní průkaz, odevzdal rozhodnutí o přijetí na kolej a mladé Slovence (která nepochopila můj vtip s propiskou, grrr ) věnoval dva podpisy do smlouvy. Poté jsem se přesunul o patro níž kolem výtahu, kde jsem dostal klíče od pokoje, povlečení a papír, do kterého se píší závady a chybějící předměty oproti seznamu vyvěšeném v předsíni. Pokoj 625 jsem našel snadno, je na samém konci chodby, kde nesvítilo světlo. Po odemčení jsem se nezděsil, představoval jsem si daleko horší cimru. Na ty čtyři dny, co tam budu pobývat, to bohatě stačí. Napravo je úzký kuchyňský kout s ledničkou, za ním čtyři vysoké skříně, po levé straně pak umyvadlo, záchod a sprcha. Přímo naproti vchodovým dveřím jsou dva zamčené pokoje s označením A a B. Odemkl jsem pokoj číslo B a naskytl se pohled na drama čtyř holých stěn. Dvě postele s novými matracemi, staré poličky a dva dřevěné stoly, dříve nejspíš nalakované, teď v dosti dezolátním stavu a ulepené od všeho možného. Mým majetkem je ještě židle a lampička bez žárovky. A máme velký balkon, to vidím jako největší plus. Když jsem chtěl napsat, co v pokoji chybí, nenašel jsem seznam věcí, takže na výdejnu povlečení jsem donesl prázdný papír a dozvěděl se, že kvůli malování se spousta seznamů ztratila, hlavně abychom tam měli lampičku, židli, polštář a peřinu. Polštář a peřinu?!?! WTF? Nic takového se v pokoji nevyskytovalo, ba ani na vedlejší matraci. Šel jsem se tam ještě jednou podívat, prohledal všechny skříně včetně ledničky, ale polštář ani peřinu jsem nenašel. Po naléhání a prosení jsem obměkčil ledové srdce kolejbáby a vyfasoval polštář obsahující hnědý flek a dole natrhnutou peřinu. No, lepší než spát pod záclonou (která tam vlastně není, pokud se dobře vzpomínám).

Blíží se to. Na kolej pojedu ještě dnes odpoledne. Zítra od osmi ráno mám na Žižkově imatrikulaci a pozítří instruktážní den.

15. 9. 2008 Po 09.35 | Život, Prázdniny | 6 komentářů | 86x

Dvoudenní grilovací LANparty s ryze pánskou účastí

Ryze pánskou proto, že dámy by na něco takového neměly koule – bez urážky . Už už jsem se chystal jít spát, ale plány mi překazily skučivé tóny vichru doprovázeny šustěním listů všech stromů ulice. Tahle kombinace vytváří v mém dřevěně obloženém podkrovním pokoji stěží napodobitelnou atmosféru, které se vyrovná snad jen TA melodie, jakou vydávají dešťové kapky dopadající na sklopené střešní okno. Kvůli přírodním zvukům se vyplatí zůstat vzhůru… vážně. Teď už se vítr ustálil, ale vzhledem k tomu, že jsem nakousl něco o grilování a LANce, v mém vlastním zájmu je rozepsaný spot také dokončit. Tohle je vlastně úplně poprvé, co píšu z postele – s noťasem opřeným o kolena. Měl bych to praktikovat častěji, je to pohoda.

Spot jsem nakonec nedopsal, uvědomil jsem si, že musím ráno vstávat do banky, takže pokračuji teď – ve 12:21.

V sobotu kolem půlnoci padl zajímavý návrh ze strany Libora. Sesbírat poslední střípky prázdnin tak, že se nás pět (já, Vojta, Libor, Dundee a Jirka) nacpe s notebooky do auta, na dva dny odjede pryč do jednoho prdelákova, kde mají Liborovi rodiče chalupu, zasíťujeme se a budeme odpočívat v nerd stylu. Prvně jsem to neviděl moc reálně, každý zná tyhle produktivní myšlenkové pochody u piva, ale když už jsme se nebavili prakticky o ničem jiném než o tom, jak budeme dvacet hodin v kuse hrát Vietcong, Doom 3, Stronghold a AoE 2, v brzkých ranních hodinách to zakončíme pozeráním The Big Bang Theory, vstaneme ve čtyři odpoledne, dojedeme si na krátký oběd a všechno to začne nanovo, tak… tak jsem byl nadšený (PC hru jsem nehrál snad dva roky, tohle byla možnost vybít si své zvířecí pudy na sesíťovaných kamarádech ) a souhlasil, že pojedu. A ostatní také, aby nás vzápětí všechny přítomné dívky odsoudily – nechápu proč .

Odjeli jsme v neděli večer, cesta trvalo slabou hodinku a vedla místy, o kterých jsem v životě neslyšel (Deštná, Mnich… wtf?). Když už jsme byli téměř na místě, vypustil jsem – slovy ostatních – jeden naprosto irelevantní dotaz, když jsem se zeptal, jestli budeme hrát ještě dneska (táhlo na devátou večerní). První věc, kterou jsme hned po příjezdu udělali, bylo zapojení switche a vytvoření sítě. Kdepak nějaké převlékání nebo vybalování . Zkopírovali jsme si k sobě vše, co se jen dalo, od filmů až po hudbu, a spustili první multiplayer toho večera (Doom 3) – toho jsem se ještě neúčastnil a alespoň si připravil postel, abych později nespal kvůli lenosti jen na holých matracích. Vietcong už mě ale neminul a velice záhy byl pokoj pln emocí a nadávek („Ty zmrde, jak jsi to mohl přežít, vždyť z tebe ta krev úplně chcala!“; „To snad není možný, zasranej kempa.“). No a tak .

Když jsme se poprvé podívali na hodinky, byly čtyři ráno a pravý čas ukončit hraní a přejít na BBTh. U toho jsem bohužel usnul. Ani nevím, jak jsem se dostal na svou matraci. Ráno jsem vstal dřív než ostatní (ve dvě odpoledne), pustil si Poslední plavky se Čtvrtníčkem a snažil se nemyslet na rozbouřené moře uvnitř mého žaludku. Hlad jsme měli všichni strašný, a když se probudil i řidič Libor, vyjeli jsme do hospody do Deštné na Kozla a kuřecí kousky s nivou. Jsem blázen, že o tom píšu zrovna teď, kdy mám takový hlad, že bych s chutí snědl i Dundeeho brutálně kořeněnou kuchyni.

Po obědě jsme si dali partičku strategie Stronghold, kterou jsem hrál prvně v životě, a kterou jsem ani nedohrál, protože mě zlikvidovali dřív, než jsem stihl cokoliv většího postavit. Po ní přišel zlatý hřeb v podobě večerního grilování. Ve stodole jsem naštípal třísky na podpal, vytáhl gril, dřevěné uhlí a za minutku už to moc hezky fajrovalo. Vojta se mazlil s krkovicí naloženou v feferonkové marinádě, nazlátlá cibule se kroutila, prskala a vůně pečeného masa se plazila pode dveřmi snad do celého blízkého okolí. Kluci pak odjeli s džbánkem, kam by se vešel sotva litr a půl, do hospody pro pivo, aby bylo maso čím zapít, ale vrátili se s basou plnou géček, takže se z naší miniaturní gril akce stala pohodová maso party. Stáli jsme okolo grilu, jednu ruku v kapse, ve druhé pivo, kochali se první várkou, která měla zanedlouho skončit na talíři, a rozumovali víceméně o ničem. Po druhé a třetí várce jsme se dostali k opékání brambor, dopili zbývající piva a šli zase dovnitř – kamsi do hlubin vietnamské džungle. Po hraní skončil v přehrávači Hancock, ale vzhledem k tomu, že už jsem tenhle film viděl, ani mě nemrzelo, když jsem zhruba v jedné třetině usnul .

Vstávání ve dvě odpoledne druhého dne, oběd, rychlá hra Vietconga a úklid. Vlastně… ještě předtím jsme vlezli do pekelně studeného bazénu, párkrát se ponořili a s husí kůží vylezli zase ven. Zřejmě poslední letošní koupání, jak to tak podle počasí vypadá. A teď… teď už se půjdu najíst. Jsem hladový jako herec. A musím skočit do knihovny. A počítačovou hru nechci zase další dva roky vidět. Fjueeh .

4. 9. 2008 Čt 13.13 | Život, Prázdniny | 5 komentářů | 99x

Mám noťas, teď už můžu v klidu shnít...

Není toho málo, co chce muž v průběhu dospívání zažít. První zhlédnuté porno, první sex, první skupinový sex, první skutečně perverzní a skupinový sex, ale svého Zenitu dosáhne až poté, co si koupí našlapaný notebook s procesorem Core 2 Duo popoháněný padajícími Vistami.

Sice už to není vůbec aktuální, ale před dvěma týdny jsem se po půl roce vybírání odhodlal ke koupi svého prvního noťasu. Cesta to byla krušná, o laptopy jsem se nikdy dřív nezajímal, takže tou úplně první věcí, kterou jsem udělal, bylo vygooglování několika článků a recenzí, ve kterých jsem se záhy dozvěděl pár základních technických požadavků, jaké mám na stroj klást. Dost mi také pomohly konzultace s bratrancem Petrem a projíždění uživatelských komentářů pod jednotlivými produkty. Od výkonnějších Asusů jsem se dostal až k cenově přijatelným Dellům, abych nakonec skončil u modelu Fujitsu Siemens Amilo Pi 2550.

Po dvou týdnech používání si ho nemůžu vynachválit. Oproti stolnímu počítači, kterému bude letos šest let, je to rakeťák. Líbí se mi designově, na rozdíl od většiny rádoby sofistikovaných známých nenadávám na Visty, jen mě trošku pozlobil hned první den, když se za žádnou cenu nechtěl spárovat s druhým počítačem jedoucím na xpéčkách, ale i to se nakonec podařilo. Párkrát jsem zažil modrou smrt a NMI chybu, která je hodně často způsobena chybnou RAMkou, ale po pěti hodinách projíždění Memtestem byl počet nalezených errorů roven nule, takže jsem zkusil aktualizovat ovladače, na radu kamaráda, který se potýkal s podobným problémem, nastavit v kontrolním centru grafické karty maximum battery life jak pro napájení ze sítě, tak i pro baterku, a od té doby se drží, pacholek jeden.

Bezdrátová síť šlape také jako hodinky, což je dost kuriózní, protože k internetu se doma připojujeme přes ADSL a s wi-fi jsem až doteď neměl vůbec žádné zkušenosti. Až včera ve tři ráno, když jsem se vrátil z tahu, mě napadlo vzít si noťas do postele a podívat se, jestli v mém okolí neexistuje nějaká bezdrátová síť. Našlo mi jich to plno, bohužel (a jak se dalo předpokládat) pod heslem, až jsem si všiml jedné nezabezpečené a k té se také připojil. Vzhledem k tomu, že nic takového jako anténku na střeše nemáme, jedná se asi o souseda . Net šlape jako hodinky, jen tu nesmím moc stahovat, aby mě neodstřihl. Ale je to lákavé… včera jsem si zkusil cvičně stáhnout novou Mumii, a když jsem uviděl rychlost stahování 456 kb/s, málem jsem poprskal LCD (když stahuji od sebe, jedu max 211 kb/s).

No zkrátka, sociální živote… au revoir .

//aktualizováno

Až teď, po dvou dnech, kdy si to po sobě znovu čtu, si všímám dvojnásobného „šlapání jako hodinky“. To jsem stylisticky nezvládl… už to tak nechám – jen mě to pobavilo .

31. 8. 2008 Ne 18.06 | Život, Život | 5 komentářů | 104x

Na ranní motole projížďkou na kole

Už týden jsem se pořádně nevyspal. Kvůli kompletní rekonstrukci kanalizace se naše jinak poklidná ulice proměnila v hlavní třídu Hirošimy začátkem srpna 1945. Little Boy nám tu sice nespadl, zato přijely bagry a dělňasové se sbíječkou, kteří stihli za dva dny rozjebat sedmdesát procent povrchu silnice. Že chodím spát ve dvě ráno, to je můj problém, ale že mě o čtyři hodiny později budí zvuk bortícího se mrakodrapu a v pokoji mi nadskakují všechny věci včetně postele, to už ovlivnit nemůžu. Většinou se mi podaří ještě na dvě tři hodiny zabrat (poté, co zavrtám hlavu hluboko do polštářů a navrch se obalím peřinou), ale stejně se probouzím jako zmlácený.

Dnes ráno přijel náklaďák a z jeho korby vyložili novinku. Stroj, připomínající masivní sekačku na trávu, kterým teď celé hliněné podloží udusávají. Otřesy byly v jednu chvíli tak silné, že myš, kterou jsem držel v ruce, přestala být myší a stala se vibrujícím mobilním telefonem. O hrnku s kávou nemluvě, kdo viděl Jurský park, vzpomene si na třesoucí se hladinu vody v kaluži při příchodu Tyrannosaura. Psal jsem Hrošíkovi, jestli by se nechtěl projet na kole, ten měl ale domluvené rande, takže záchranný kruh jsem si musel nakonec hodit sám. Bleskem jsem vyjel z garáže, šlápl do pedálů a namířil si to k okraji města s tím, že se pokusím najít nějaký nový okruh na projížďky. Přeci jen… můj obvyklý heroltický už je docela provařený. Projel jsem centrem, poté, co jsem obdržel doping v podobě smogu, pokračoval dále ke Skalce, po dlažebních kostkách (noty na buben hadr) pak nahoru na Pístov, který vyúsťuje v brutální kopec, a ve kterém jsem se v jeden okamžik musel moc přemáhat, abych nesesedl z kola (po brigádě v betonárně je s jakoukoliv fyzičkou amen), ale moje ego se nedalo a za drobné asistence mozku (nebo kde vlastně ty hormony vznikají?) začalo vypouštět čerstvou dávku endorfinů. Za bývalými kasárnami jsem chytl druhý dech, odbočil na otevřenou polní cestu vedoucí k Vysoké, kde mi to trochu znepříjemňoval boční vítr provoněný obilím a končícím srpnem, ale to už jsem sjel do vesnice, absolvoval prudší sešup po štěrku, abych vyjel na kopci, odkud bylo krásně vidět na obě vesnice. Chvíli jsem se tam zdržel, pozoroval mraky připomínající kousky vaty jen tak poházené uprostřed světlemodrého plátna a bylo mi fajn.

Hosovem jsem jen projel, cestou potkal několik traktorů, kterým jsem se tak tak stačil vyhnout a po pár kilometrech šlapání vyjel na samém okraji Jihlavy – přesně na opačném konci, kde bydlím. Nerad jezdím po silnicích první třídy, nerad kličkuji mezi auty… obzvláště poté, co do takového blázince vyjedeš po několika kilometrech jízdy přírodou, ale nějaká zkratka lesem odtamtud k nám asi neexistuje. Závěrečná jízda mi dojem ze samotné cesty drobátko pokazila. Ale bylo to fajn… na zbytek dne jsem se nabil pozitivní energií a co je hlavní – objevil snad i nový okruh pro provětrávací projížďky (celkem to má asi 21 kilometrů).

Škoda jen, že podlaha pod nohama už zase drnčí, jako by se chtěla propadnout…

28. 8. 2008 Čt 13.22 | Život, Prázdniny | 0 komentářů | 56x

Kolem dokola po Energetické cyklotrase...

Ve středu večer vypustila máma do éteru poznámku, že za pár dní jí končí dovolená, a že prý by to chtělo udělat za tím vším volnem nějakou pořádnou tečku, ať je v prvních dnech v práci na co vzpomínat. Nejdřív jsem jí navrhl, že by mohla se svou slepičí partou (ženské po čtyřicítce, které se jednou za dva týdny, zpravidla navečer, trhnout od rodinného krbu, obsadí vinárnu a drbají a drbají…) uspořádat nějakou chata akci, což nepadlo zrovna na úrodnou půdu, ale později jsem si vzpomněl, že nedávno mi při prohlížení cyklotras na Vysočině padla do oka jedna docela povedená, jež vede okolo významných energetických bodů, jako jsou například JE Dukovany nebo přečerpávací vodní elektrárna Dalešice.

Nepřekvapilo mě, když jako vášnivá cyklistka souhlasila, takže jsme ve čtvrtek ráno vytiskli mapku (cestu jsme si pro potřeby ještě trochu upravili), do stojanů na střeše připevnili kola a vyjeli. Na jaké střeše, ptáš se? Věc se má tak. Cyklotrasa začíná nějakých 70 km od našeho města, měří 53 km a ujet za den 193 kilometrů jen na kole, to by asi neklaplo . Dojeli jsme tedy do obce Třesov, převlékli se, sundali kola a začali sledovat žlutou značku, která nás měla dovést dále až na Mohelno. Na kolo bylo, dá se říct, ideální počasí. Nefoukal vítr, slunce také zrovna nepálilo, bylo teplo a vzduch voněl přírodou. Upravená asfaltová cesta nás vedla asi deset kilometrů, než se značení stočilo do lesa a postavilo před nás kopec, jehož zdoláním jsme se dostali ke staré zeměměřičské památce (no jo, ještě před výletem jsem brouzdal po síti a hledal informace ) – rozhledně Babylon.. Dovnitř nás to nelákalo, ale nahoře bylo příjemně, takže jsme si udělali přestávku na pití a pak pokračovali dál, teď už z kopce po modré směrem k Hadcové stepi. U rozcestníku jsme se vyfotili, poseděli na dřevěných lavičkách a s kolem vedeným vedle sebe si kus tohoto chráněného území prošli. Kromě nás tam byli ještě dva starší cyklisté, kteří si nás ale dost možná vůbec nevšimli a se svými foťáky (objektiv velikosti hvězdářského dalekohledu) se dál plazili po břiše v trávě a fotili jako šílení všechny ty kobylky a další potvory. Moc dlouho jsme tam nepobyli. Být tam nějaký biolog, tak se asi vyřádí, ale obyčejnému smrtelníkovi těch deset minut stačí.

Z Hadcové stepi jsme se měli z kopce dolů přesunout nahoru na hráz vodní nádrže Mohelno, ale přehlédl jsem značku a špatně odbočil, takže místo na hrázi jsme skončili úplně dole pod ní v nějakém rekreačním zařízení. Už při sjezdu dolů mi bylo divné, že by hráz ležela v takhle utopeném údolí, ale dobrá… . Tříkilometrový sešup plný serpentin jsme tedy museli absolvovat znovu, teď v opačném směru, ale nakonec jsme dojeli až k závoře, která zabraňuje autům najíždět na hráz, a naskytl se nám fascinující pohled na údolí s řekou Jihlávkou. Opačná strana byla ještě zajímavější. V samém koutě pod hrází se vyhřívalo nespočet kaprů a na prosluněné hladině jako by fosforeskovali. Nezdrželi jsme se dlouho a pokračovali lesem směrem na Dukovany. Po nekonečném úseku vedoucím střídavě bahnem, střídavě kamením, jsme vyjeli do polí mezi zvadlé slunečnice a v dálce se jako obraz rýsovaly obrovské chladící věže JE Dukovany.

Slunečnice, které se o slunce moc nezajímaly, a JE Dukovany

Sjeli jsme do vesnice a po pětatřiceti kilometrech v nohách přišlo na oběd. Má volba – česnečka, smažený sýr s hranolky a dvě piva – byla dost nešťastná, protože jsme vyjeli bez jakékoliv siesty a první kopec pro mě znamenal div ne smrt . Slunce začalo pálit a my se blížili k samotné elektrárně, což je neskutečný kolos. Asi to dělá těch osm chladících věží, které mi – když jsme projížděli těsně pod nimi – vzhledem připomínaly nějaký futuristický hrad. Tenhle úsek nebyl nic jiného než jeden kopec za druhým, ale právě kopce dělají Vysočinu Vysočinou. Kdepak Jižní Čechy nebo Pardubicko. Po jednom opravdu velkém krpálu jsme se octli na hrázi Dalešické přehrady, kde jsme se rozhodli pro pauzu na vyhřátých kamenech. Na rozdíl od Mohelna tam smějí projíždět auta a dost řidičů také zastaví a vyleze si prohlédnout obě údolí. Však je na co koukat.

Po zdolání zbývajícího úseku nám na tachometru svítilo číslo sahající k padesáti kilometrům. A v nohách nás příjemně mravenčilo… známka poctivého šlapání . Z jednodenního výletu, od kterého jsem zase až tolik nečekal, se vyklubal jeden z těch opravdu hezky strávených prázdninových dní. Kdo by to byl řekl.

Večer jsem spal jako dudek.

23. 8. 2008 So 16.41 | Život, Prázdniny | 0 komentářů | 67x