Tak mi začala škola (1. týden na FIS)

Když jsem 25. května dopoledne odmaturoval, nezískal jsem tím jen jakýsi papír, ale také čtyři měsíce prázdnin. Ale protože ani to nejsladší jablko nechutná věčně, i já se musel dříve nebo později vrátit zpátky do školy. Stalo se tak 22. září v pondělí. Na otázku, zda se mi chtělo nebo nechtělo, odpovídám nevím. Jak se může člověk těšit (respektive netěšit) na něco, co ještě nepoznal? Byl jsem zvědavý, to ano – na nové lidi, na město, školu a předměty… a možná jsem měl i obavy. Jak vyjdu s penězi, kolik věcí budu muset ještě oběhat a podobně. Ukaž mi ale člověka, který nemá obavy. Když jde na pracovní pohovor, když se pouští do nového projektu, když začíná studovat vysokou školu…

Na kolej jsem odjel v neděli večer. S velkým batohem ruinujícím obratle, brašnu s notebookem zavěšenu kolem krku jako mívají stračeny zvoneček a ve volných dlaních pak svírajíc ještě menší batoh a florbalku. I když do toho našeho šestého patra chodívám pěšky, tentokrát jsem udělal výjimku a se svou plnou polní se nasoukal mezi dvě holky se slovy, že utíkám z domova a jedna z nich se usmála a opáčila, že to svým způsobem každý z nás. Pravda. Jeli až do desátého, tak jsem jim popřál hezký zbytek večera a na pokoji pak neuvěřitelně dlouho vybaloval.

A druhý den to v 9:15 začalo. Přejezd z Jižního Města na Žižkov není tak strašný, pokud člověk nemusí vstávat o půl sedmé a nemá v sobě pár piv (viz imatrikulace). První ze tří přednášek, které ten den mám – základy programování. Přednášející profesor se mi dost zamlouvá. Velká kapacita, co se týče OOP a Javy v České republice. A je to sympaťák, nemá rád matfyzáky. Poté, co se představil a uvedl předmět, celou aulu poprosil, ať se přihlásí všichni ti, co ještě nikdy neprogramovali. Z máchnutí všech rukou by jeden dostal rýmu. Víc jak tři čtvrtiny lidí, nekecám. Začal jsem se bavit s klukem sedícím vedle mne, ale to byl zase opačný extrém. I když už mám nějaké to datlení kódu za sebou, nerozuměl jsem mu asi tak… všechno ? Ale dalo se s ním bavit i o jiných věcech než jen o Pythonu a VB. Na to, že je Pražák, je docela normální (je z Prahy, ne z Prahé ). Po hodině a půl, která utekla mimochodem docela rychle, jsme se s Pražákem přemístili do staré auly na matematické základy informatiky. Pár pojmů ohledně vstupních dat, paměti a potom už jen převádění soustav – dvojkových, pětkových, osmičkových, desítkových, šestnáctkových… tady jsem se docela chytal, brali jsme to na programování ve třeťáku na gymplu. Poslední hodinou na Žižkově pro mě byly hospodářské dějiny. Předmět ne zrovna zábavný (po skončení přednášky v aule seděla asi čtvrtina lidí z původního počtu), ale přednášející – hostující profesor z FF UK – z toho dokázal udělat šou. Kolikrát chtěl říct tolik věcí, že se do toho sám zapletl. Ten chlapík musí mít myšlenkové pochody sněhové koule – mluví o člověku ekonomickém, najednou si vzpomene na něco v souvislosti s Baťou, začne o něm vyprávět, to ale nedopoví a přesune se kamsi do pravěku. Frajer, chodit na něj budu rozhodně . Po skončení přednášky jsem měl až do šesti volno, zařídil jsem si tedy lítačku na mhd, dvě hodiny odpočíval na koleji a před šestou odešel na úvodní hodinu ruštiny. Ta nevypadá zle, jen se musím do pondělí naučit celou azbuku. Mno… sobota sedm večer a ještě jsem nezačal . Před půlnocí nám na dveře zaklepali tři Slováci, že prý je vzadu na šestém chodbovice, ať určitě přijdeme. Inu, proč ne. Sebral jsem z balkonu dvě lahvové a šel se podívat, jak tenhle bájný úkaz vypadá ve skutečnosti. Odhadem 30 lidí posedaných na zemi, mezi nimi flašky fernetu, vodky, strašný řev a zakouřeno víc než v nádražní hospodě. S pár lidmi jsem se tam sice bavil, idioti ale převažovali. Nějakou dobu jsem strávil se sympatickými Slovenkami, k půl druhé už jsem byl ale zpátky na pokoji s přesvědčením, že podobnou akci si příště nechám ujít. Proč dělat bordel na chodbě, když 10 metrů pod kolejí stojí útulný a levný klub, no ne?

Chodbovické intermezzo

Chodbovice tu zatím byly každý večer; to mi nevadí. Co je horší, od úterního rána si všímám přibývajících graffitů a potagovaných zdí v okolí schodiště každého patra. Jak tomu někdo může říkat umění, to fakt nechápu, mně ten interiér zavání Feťákovem. Desítky černých nápisů a klikyháků. Řeči o nějaké seberealizaci či svobodné tvorbě snad nikdo nemůže myslet vážně.

Druhý den se nesl ve znamení čísel. Cvika z matematických základů informatiky byla víceméně opakováním pondělní přednášky, po nich cvika z matematiky, kde jsem se moc nechytal (i mě samotného překvapilo, že už neumím vlastně vůbec nic ) a moc si přál, ať už to trápení skončí a začne filosofie. Protože se celé tři hodiny odehrávaly v jedné třídě, lidé přicházeli a zase odcházeli, někteří ale zůstávali na svých místech a s těmi jsem se také začal v průběhu dne více bavit. Kaťa, Maťo a Petr. Až na jazyky a tělocvik máme všechny hodiny společné. Předběžně jsme se domluvili na pivo, pizzu a vypadá to, že snad neskončíme jen u zdravení. Večer mi pak zavolal jiný Petr (pro změnu bratranec), jestli mám čas, že můžeme zajít na pivo. Nakonec jich bylo pět, což mě trochu nalomilo, ale byl jsem rád, že jsme se po třech měsících zase viděli. Vzhledem k tomu, že se Zuzkou bydlí bratru 400 metrů od mého bloku, asi to i zopakujeme.

Ve středu ráno cvika z programování. Hráli jsme si s vývojovým prostředím, zbývajících pár minut pak prolézali kód. Moc si toho ale nepamatuji, protože do mě celou hodinu a půl rýpala vedle sedící Kaťa a dožadovala se pozornosti . IDE (v našem případě BlueJ) už mám naštěstí stažené v noťasu, tak se v něm pokusím zorientovat někdy v týdnu. Do čtvrtka času dost… a do zkouškového vůbec. Po programování jsem jel na florbal, poznal další milion lidí, hlavně tedy florbalistek, a po sprše mě čekala už jen angličtina. Dvě hodiny před cvikem mi změnili vyučující a docela mě tedy zajímalo, kdo/co na hodinu přijde. Nakonec docela výhra. Odhadem pětatřicetiletá správně praštěná a temperamentní Američanka . Tyhle cvika mě budou bavit. V osm jsem šel na pivo se starými známými (Adam, Drši) z Jihlavy, kteří pobývají na vedlejším bloku, a když jsem se vrátil na pokoj, vybaloval si tam čtvrtý do party – druhák Jakub. Stačil jsem se s ním jen pozdravit a už za ním zaklaply dveře.

Ve čtvrtek jsem měl jedinou přednášku – z matiky. Opakovaly se matice, takže nic nového pod sluncem, ale přeci jen mi trvalo tak dvacet minut, než jsem se zorientoval. Ideální by bylo, kdybych si někdy udělal dvě hodiny času a všechno to, co jsem si tenhle týden zapsal do bloku, znovu projel, oživil, případně doplnil. Ale to je možná až moc zvrhlý nápad . Z přednášky jsem šel rovnou na kolej, sbalil si věci, na JM koupil učebnici angličtiny, metrem na Žižkov a pro učebnici z matiky… Autobus z Florence mi jel ve tři, já stál ještě ve 14:34 pod Winstonem. Nebyl jsem si jistý, jestli se to dá za 26 min stihnout, proto jsem se rozběhl, všech x křižovatek vzal na červenou, metro mi jelo také hned a nakonec jsem měl ještě asi sedmiminutovou rezervu. A na zastávce stál Ziky – (možný) jaderný fyzik. Matiku mají prý docela vražednou, ale Strahov není tak hrozný, jak se povídá. Dokonce přemýšlejí o založení kroužku vaření, když mají tu jednu kuchyňku na patře . Ale to už jsme sjížděli z dálnice a v dáli ležela Jihlava přesně tak, jak jsem ji tu v neděli nechal.

Včera večer se sešlo naše staré jádro. Olomoučtí byli plni dojmů, brněnští zrovna tak a já se koneckonců také rozpovídal. Měla by se z toho stát páteční tradice, ty lidi mi docela chybí.

A dnes jsme byli na houbách. Nerostou .

««« Předchozí text: První dny na koleji, instruktáž a imatrikulace Následující text: Stručné hlášení od dřevěného stolu »»»

27. 9. 2008 So 19.13 | tisk | Život, VŠE | 2 komentáře | 139x