První dny na koleji, instruktáž a imatrikulace

Za sebou mám snad už poslední oficiality předcházející začátku mého vysokoškolského válčení. Konkrétně mám na mysli imatrikulaci, což je de facto hodina a půl strnulého sezení v aule, naslouchání alokucím děkana, proděkana, tajemníka a třech dalších vysoce postavených zvířat na fakultě, která (nebo spíš kteří ?) v akademické atmosféře prorokují budoucnost takovou, že pokud každý absolvent nezaloží druhý Microsoft, bude to faux pas celé školy („Po absolvování naší fakulty budete pobírat platy, o kterých se vašim rodičům ani nesnilo.“ nebo „Firmy se o vás budou prát už ve třetím ročníku jako o to nejperspektivnější a nejkonkurenceschopnější zboží na trhu práce.“ – no, pravda bude někde uprostřed), a také instruktážní den s registrací tělocviku.

Na kolej jsem dojel v pondělí večer, ve dveřích mě přivítal spolubydlící Přemek, se kterým se budu následující dva semestry dělit o dvojlůžkáč, a současně se mnou dorazil i druhý spolubydla Sláva z pokoje vedlejšího. Na čtvrtého do party stále čekáme, nejspíš to bude někdo přijatý na odvolání. Vzhledem k tomu, že jsem musel druhý den vstávat ve čtvrt na sedm (a klukům se nikam nechtělo), strávili jsme večer s lahvovým kozlem, Přemovou vodní dýmkou, řečněním… a na jednom z noťasů běželi Simpsonovi; spíš jako kulisa. Usnul jsem někdy k půl druhé ráno a když mi o čtyři a půl hodiny později zazvonil budík na mobilu, vzteky jsem ho zamáčkl, nařídil o dalších patnáct minut dopředu a pokoušel se o druhou vlnu spánku. Ta ale nepřišla… pod zkroucenou peřinou jsem se převaloval, jako bych ležel na ostružinách, a z polštáře mě zase bolela hlava. Jak jsem psal posledně, vyfasoval jsem nějaký erární, na který když položím hlavu, propadne se postupně až na úroveň matrace… a z domova jsem zvyklý na hodně vrstev – to budu muset ještě nějak vyřešit. Když to ale shrnu, spalo se mi dobře, ne jak v Holandsku. V půl sedmé už jsem byl definitivně na nohách, zalil si čaj a posnídal kousek buchty z domácích zásob. Ještě dost rozespalý (a s lehkou zimnicí z přerušeného spánku) jsem vklouzl do obleku, napodruhé zavázal kravatu a přemýšlel, co všechno si mám vzít s sebou na imatrikulaci. Napadla mě akorát kolejenka, kdyby mě baba na vrátnici nechtěla pustit zpátky, klíče a peněženka s mobilem. Na autobusové zastávce čekala skupinka tří kluků, kteří měli podle obleků stejnou trasu jako já, ale bavit se očividně nechtěli. Takových band je tady víc… tři čtyři FISáci, co se znají ze střední. Od nás ze školy jsem tu jen já. Pár známých je na vedlejších fakultách, ale s těmi jsem se zatím nesetkal.

Pokoj a spolubydlící Přemek. Nalevo má postel, vzadu můj stůl a noťas…

Z metra jsem vylezl před budovu Hlavního nádraží, prošel parkem, který už budu mít asi do smrti spojený s rozmanitou feťáckou verbeží, podezřele vypadajícími cikány a homelessáky, a pěšky si to namířil k areálu na Žižkově. Pod Winstonem byla slezina o sedmi lidech, pozdravil jsem je tedy, se dvěma z nich se i více bavil (skupinka se zná už dobrý měsíc a mají za sebou dva srazy, které si zorganizovali přes spolužáky.cz), ale nakonec jsem se odpojil, protože zbytek mi byl více než nesympatický. Na první pohled velkohubí metrouši… to moc nemusím. A první dojem dělá hodně. Do nové auly nás studijní referentka posílala podle abecedy, šel jsem asi dvacátý (B – ale dost lidí nedorazilo, takže…) a oba kluci sedící vedle mě frajeři . První takový… elegantní, nenapadá mě vhodnější slovo. A druhý sprostý sympaťák s brýlemi – co chvíli létala vzduchem piča, hovno a také k proslovům vedení měl neustále nějaké připomínky . Po hodině a půl se začala vyvolávat jména, oslovený nakráčel před stojícího děkana, potřásl mu rukou a pronesl slůvko „slibuji“. Od studijní referentky pak obdržel index, čímž se definitivně zařadil mezi vysokoškoláky.

Ten večer jsem se spolubydlícími vyrazil na průzkum okolí, nakoukli jsme do klubu, který máme hned dole pod kolejí, a uvažovali o jednom rychlém pivu. Nakonec jsme se ale rozhodli jít ještě kousek dál s tím, že géčko si tu dáme při cestě zpátky na buňku. Další hospodu jsme našli u vedlejší koleje, ta ale prochází rekonstrukcí, takže zavřeno. Za poslední kolejí jsme uviděli pizzerii, vedle které byl i bowlingový bar – na hodinku jsme v něm zakotvili, vypili dvě krušovické, ale moc to tam nežilo, tak jsme se rozhodli jít zpátky do prvního zmíněného klubu. Ve dveřích přišla studená sprcha – plno. Místo k sezení žádné, stoupnout se také nedalo… nejspíš to bude tím, že ještě nezačal semestr a všichni mají dost času. A peněz . Protože jsme nechtěli zůstat na suchu, zašli jsme do večerky, koupili další lahvové a spolu s Přemkovou whisky (pan Provianťák) se příjemně zřídili na pokoji.

Výhled z balkonu…

Ve středu mě čekala instruktáž v areálu na Jižním Městě. Začínala od jedné odpoledne, šel jsem na ni raději o patnáct minut dřív a v šatně si vyzvedl ISIC kartu. Ve zbývajícím čase jsem se snažil zorientovat v budově, ale… bez větších úspěchů, je to bludiště . Samotná akce poněkud zbytečná, sdělovaly se informace, které už jsem si dávno přečetl na internetu nebo v brožurce rozdávané při zápisu. Po vyšších šaržích předstoupil cvalda lákající studenty do nově vzniklého golfového klubu, kluci ze školního časopisu, párek informující o výměnných pobytech, po nich knihovnice a nakonec postarší pán z výpočetního centra referující o školní síti. Ten byl docela fajn, ale když začal telefonovat, zvedl jsem se (ostatně jako 70% hlav přede mnou – hodně lidí se vytratilo snad už po pěti minutách…) a šel si zaregistrovat dvouhodinovku tělocviku. U stolku s florbalem seděl správný úchyl – čtyřicetiletý hráč tělem i duší . Zapsal jsem si pokročilé ve středu odpoledne a když jsem se zmínil, že jsem hrál ligu tady u nás v Jihlavě, okamžitě mě začal verbovat do školního oddílu Ekonom. Tréninky dvakrát týdně jsou fajn, jenže se mi nechce zůstávat v Praze až do pátku, když bych mohl být už ve čtvrtek odpoledne doma. Ještě to zvážím. Po registraci už mě nic dalšího nečekalo. Vrátil jsem se tedy na kolej, sbalil noťas a rozloučil se s Přemkem, který měl v plánu ještě jeden den zůstat. Teď jsem doma.

Do Prahy jedu zase v neděli večer a od pondělí už se začínám učit. Po čtyřech měsících! To nepůjde . Fakt ne…

««« Předchozí text: Zápis na kolej Blanice & posledních pár dnů před začátkem školy... Následující text: Tak mi začala škola (1. týden na FIS) »»»

18. 9. 2008 Čt 18.16 | tisk | Život, VŠE | 16 komentářů | 231x