Zápis na kolej Blanice & posledních pár dnů před začátkem školy...

… které ubíhají v těžce monotónním tempu. Větší akce už nepodnikám, na ty není kolikrát ani nálada, po večerech už se také nikde netoulám, raději si ve svém noťasovém multiplexu pustím nějakou čerstvě koupenou novinku stříbrného plátna. Posledně to byly Temný rytíř, Kung Fu Panda a Hancock. Čas od času jsem se nakazil přechodným virem aktivity, přes mobil nebo icq zburcoval prvního náhodného smolaře, aby vytáhl kolo a vyjel se mnou pár kilometrů za město, kde jsme si dali dvě, prohodili pár slov a jeli zase zpátky. Párkrát jsem se také lehce opil, naposledy v pátek na prvním pomaturitním srazu s gymplem, na který dorazilo 25 lidí (!), a kde se mi vymstilo rychlé klopení panáků, takže jsem se důvěrněji seznámil s hromádkou naštípaného dříví, do které jsem „odrobinzonádoval“ ze sedla Liborova kola poté, co jsem na něm kroužil (respektive se snažil kroužit…) kolem pergoly. Až na poškrábané předloktí a rozdrcenou reputaci se to obešlo bez poškození… opilci mají štěstí .

A v pátek jsem se byl zapsat na koleji. Mé nejhorší obavy aneb buránek bloudící ve víru velkoměsta se nakonec nenaplnily, ale každý svůj další postup z notoricky známého Florence jsem vážil raději třikrát. Poprvé hned dole v metru, kde jsem z informační tabule vydedukoval, že bych měl sednout na trasu C ve směru Háje. Ani nevím, kolik to mohlo být zastávek, než jsem dojel na Chodov, možná sedm… hned to nebylo. Odtud jsem se vydal k nejbližšímu východu hledat autobusovou zastávku a měl jsem štěstí, protože autobus č. 177 mi jel během minuty. Vystoupilo pět lidí, dovnitř jsem šel však jen já a holka mého věku. Už už jsem se chystal posadit, když na mě prostředkem vystupující domorodka zavolala, že tohle je konečná, ať rychle vylezeme nebo s námi odjede. Alespoň jsem se zeptal, kudy ke kolejím na Jižním Městě, načež ukázala prstem na druhou stranu. Fajn… nechybělo málo a skončil bych někde v depu, řidič nevypadal, že by si nás všiml .

Jak se ukázalo, holka z autobusu se jmenuje Hanka a bude bydlet také na Blanici – jen o patro výš než já. Ty tři zastávky a většinu byrokratického procesu jsme absolvovali spolu, ve volném čase si povídali o škole, o životě na kolejích a později mě seznámila se svou spolubydlící Míšou – během prvního dne dvě nové kamarádky, když to takhle půjde dál… . V kanceláři jsem si měl vyzvednout kolejní průkaz, odevzdal rozhodnutí o přijetí na kolej a mladé Slovence (která nepochopila můj vtip s propiskou, grrr ) věnoval dva podpisy do smlouvy. Poté jsem se přesunul o patro níž kolem výtahu, kde jsem dostal klíče od pokoje, povlečení a papír, do kterého se píší závady a chybějící předměty oproti seznamu vyvěšeném v předsíni. Pokoj 625 jsem našel snadno, je na samém konci chodby, kde nesvítilo světlo. Po odemčení jsem se nezděsil, představoval jsem si daleko horší cimru. Na ty čtyři dny, co tam budu pobývat, to bohatě stačí. Napravo je úzký kuchyňský kout s ledničkou, za ním čtyři vysoké skříně, po levé straně pak umyvadlo, záchod a sprcha. Přímo naproti vchodovým dveřím jsou dva zamčené pokoje s označením A a B. Odemkl jsem pokoj číslo B a naskytl se pohled na drama čtyř holých stěn. Dvě postele s novými matracemi, staré poličky a dva dřevěné stoly, dříve nejspíš nalakované, teď v dosti dezolátním stavu a ulepené od všeho možného. Mým majetkem je ještě židle a lampička bez žárovky. A máme velký balkon, to vidím jako největší plus. Když jsem chtěl napsat, co v pokoji chybí, nenašel jsem seznam věcí, takže na výdejnu povlečení jsem donesl prázdný papír a dozvěděl se, že kvůli malování se spousta seznamů ztratila, hlavně abychom tam měli lampičku, židli, polštář a peřinu. Polštář a peřinu?!?! WTF? Nic takového se v pokoji nevyskytovalo, ba ani na vedlejší matraci. Šel jsem se tam ještě jednou podívat, prohledal všechny skříně včetně ledničky, ale polštář ani peřinu jsem nenašel. Po naléhání a prosení jsem obměkčil ledové srdce kolejbáby a vyfasoval polštář obsahující hnědý flek a dole natrhnutou peřinu. No, lepší než spát pod záclonou (která tam vlastně není, pokud se dobře vzpomínám).

Blíží se to. Na kolej pojedu ještě dnes odpoledne. Zítra od osmi ráno mám na Žižkově imatrikulaci a pozítří instruktážní den.

««« Předchozí text: Dvoudenní grilovací LANparty s ryze pánskou účastí Následující text: První dny na koleji, instruktáž a imatrikulace »»»

15. 9. 2008 Po 09.35 | tisk | Život, Prázdniny | 6 komentářů | 147x