Dvoudenní grilovací LANparty s ryze pánskou účastí

Ryze pánskou proto, že dámy by na něco takového neměly koule – bez urážky . Už už jsem se chystal jít spát, ale plány mi překazily skučivé tóny vichru doprovázeny šustěním listů všech stromů ulice. Tahle kombinace vytváří v mém dřevěně obloženém podkrovním pokoji stěží napodobitelnou atmosféru, které se vyrovná snad jen TA melodie, jakou vydávají dešťové kapky dopadající na sklopené střešní okno. Kvůli přírodním zvukům se vyplatí zůstat vzhůru… vážně. Teď už se vítr ustálil, ale vzhledem k tomu, že jsem nakousl něco o grilování a LANce, v mém vlastním zájmu je rozepsaný spot také dokončit. Tohle je vlastně úplně poprvé, co píšu z postele – s noťasem opřeným o kolena. Měl bych to praktikovat častěji, je to pohoda.

Spot jsem nakonec nedopsal, uvědomil jsem si, že musím ráno vstávat do banky, takže pokračuji teď – ve 12:21.

V sobotu kolem půlnoci padl zajímavý návrh ze strany Libora. Sesbírat poslední střípky prázdnin tak, že se nás pět (já, Vojta, Libor, Dundee a Jirka) nacpe s notebooky do auta, na dva dny odjede pryč do jednoho prdelákova, kde mají Liborovi rodiče chalupu, zasíťujeme se a budeme odpočívat v nerd stylu. Prvně jsem to neviděl moc reálně, každý zná tyhle produktivní myšlenkové pochody u piva, ale když už jsme se nebavili prakticky o ničem jiném než o tom, jak budeme dvacet hodin v kuse hrát Vietcong, Doom 3, Stronghold a AoE 2, v brzkých ranních hodinách to zakončíme pozeráním The Big Bang Theory, vstaneme ve čtyři odpoledne, dojedeme si na krátký oběd a všechno to začne nanovo, tak… tak jsem byl nadšený (PC hru jsem nehrál snad dva roky, tohle byla možnost vybít si své zvířecí pudy na sesíťovaných kamarádech ) a souhlasil, že pojedu. A ostatní také, aby nás vzápětí všechny přítomné dívky odsoudily – nechápu proč .

Odjeli jsme v neděli večer, cesta trvalo slabou hodinku a vedla místy, o kterých jsem v životě neslyšel (Deštná, Mnich… wtf?). Když už jsme byli téměř na místě, vypustil jsem – slovy ostatních – jeden naprosto irelevantní dotaz, když jsem se zeptal, jestli budeme hrát ještě dneska (táhlo na devátou večerní). První věc, kterou jsme hned po příjezdu udělali, bylo zapojení switche a vytvoření sítě. Kdepak nějaké převlékání nebo vybalování . Zkopírovali jsme si k sobě vše, co se jen dalo, od filmů až po hudbu, a spustili první multiplayer toho večera (Doom 3) – toho jsem se ještě neúčastnil a alespoň si připravil postel, abych později nespal kvůli lenosti jen na holých matracích. Vietcong už mě ale neminul a velice záhy byl pokoj pln emocí a nadávek („Ty zmrde, jak jsi to mohl přežít, vždyť z tebe ta krev úplně chcala!“; „To snad není možný, zasranej kempa.“). No a tak .

Když jsme se poprvé podívali na hodinky, byly čtyři ráno a pravý čas ukončit hraní a přejít na BBTh. U toho jsem bohužel usnul. Ani nevím, jak jsem se dostal na svou matraci. Ráno jsem vstal dřív než ostatní (ve dvě odpoledne), pustil si Poslední plavky se Čtvrtníčkem a snažil se nemyslet na rozbouřené moře uvnitř mého žaludku. Hlad jsme měli všichni strašný, a když se probudil i řidič Libor, vyjeli jsme do hospody do Deštné na Kozla a kuřecí kousky s nivou. Jsem blázen, že o tom píšu zrovna teď, kdy mám takový hlad, že bych s chutí snědl i Dundeeho brutálně kořeněnou kuchyni.

Po obědě jsme si dali partičku strategie Stronghold, kterou jsem hrál prvně v životě, a kterou jsem ani nedohrál, protože mě zlikvidovali dřív, než jsem stihl cokoliv většího postavit. Po ní přišel zlatý hřeb v podobě večerního grilování. Ve stodole jsem naštípal třísky na podpal, vytáhl gril, dřevěné uhlí a za minutku už to moc hezky fajrovalo. Vojta se mazlil s krkovicí naloženou v feferonkové marinádě, nazlátlá cibule se kroutila, prskala a vůně pečeného masa se plazila pode dveřmi snad do celého blízkého okolí. Kluci pak odjeli s džbánkem, kam by se vešel sotva litr a půl, do hospody pro pivo, aby bylo maso čím zapít, ale vrátili se s basou plnou géček, takže se z naší miniaturní gril akce stala pohodová maso party. Stáli jsme okolo grilu, jednu ruku v kapse, ve druhé pivo, kochali se první várkou, která měla zanedlouho skončit na talíři, a rozumovali víceméně o ničem. Po druhé a třetí várce jsme se dostali k opékání brambor, dopili zbývající piva a šli zase dovnitř – kamsi do hlubin vietnamské džungle. Po hraní skončil v přehrávači Hancock, ale vzhledem k tomu, že už jsem tenhle film viděl, ani mě nemrzelo, když jsem zhruba v jedné třetině usnul .

Vstávání ve dvě odpoledne druhého dne, oběd, rychlá hra Vietconga a úklid. Vlastně… ještě předtím jsme vlezli do pekelně studeného bazénu, párkrát se ponořili a s husí kůží vylezli zase ven. Zřejmě poslední letošní koupání, jak to tak podle počasí vypadá. A teď… teď už se půjdu najíst. Jsem hladový jako herec. A musím skočit do knihovny. A počítačovou hru nechci zase další dva roky vidět. Fjueeh .

««« Předchozí text: Mám noťas, teď už můžu v klidu shnít... Následující text: Zápis na kolej Blanice & posledních pár dnů před začátkem školy... »»»

4. 9. 2008 Čt 13.13 | tisk | Život, Prázdniny | 5 komentářů | 147x