Mám noťas, teď už můžu v klidu shnít...

Není toho málo, co chce muž v průběhu dospívání zažít. První zhlédnuté porno, první sex, první skupinový sex, první skutečně perverzní a skupinový sex, ale svého Zenitu dosáhne až poté, co si koupí našlapaný notebook s procesorem Core 2 Duo popoháněný padajícími Vistami.

Sice už to není vůbec aktuální, ale před dvěma týdny jsem se po půl roce vybírání odhodlal ke koupi svého prvního noťasu. Cesta to byla krušná, o laptopy jsem se nikdy dřív nezajímal, takže tou úplně první věcí, kterou jsem udělal, bylo vygooglování několika článků a recenzí, ve kterých jsem se záhy dozvěděl pár základních technických požadavků, jaké mám na stroj klást. Dost mi také pomohly konzultace s bratrancem Petrem a projíždění uživatelských komentářů pod jednotlivými produkty. Od výkonnějších Asusů jsem se dostal až k cenově přijatelným Dellům, abych nakonec skončil u modelu Fujitsu Siemens Amilo Pi 2550.

Po dvou týdnech používání si ho nemůžu vynachválit. Oproti stolnímu počítači, kterému bude letos šest let, je to rakeťák. Líbí se mi designově, na rozdíl od většiny rádoby sofistikovaných známých nenadávám na Visty, jen mě trošku pozlobil hned první den, když se za žádnou cenu nechtěl spárovat s druhým počítačem jedoucím na xpéčkách, ale i to se nakonec podařilo. Párkrát jsem zažil modrou smrt a NMI chybu, která je hodně často způsobena chybnou RAMkou, ale po pěti hodinách projíždění Memtestem byl počet nalezených errorů roven nule, takže jsem zkusil aktualizovat ovladače, na radu kamaráda, který se potýkal s podobným problémem, nastavit v kontrolním centru grafické karty maximum battery life jak pro napájení ze sítě, tak i pro baterku, a od té doby se drží, pacholek jeden.

Bezdrátová síť šlape také jako hodinky, což je dost kuriózní, protože k internetu se doma připojujeme přes ADSL a s wi-fi jsem až doteď neměl vůbec žádné zkušenosti. Až včera ve tři ráno, když jsem se vrátil z tahu, mě napadlo vzít si noťas do postele a podívat se, jestli v mém okolí neexistuje nějaká bezdrátová síť. Našlo mi jich to plno, bohužel (a jak se dalo předpokládat) pod heslem, až jsem si všiml jedné nezabezpečené a k té se také připojil. Vzhledem k tomu, že nic takového jako anténku na střeše nemáme, jedná se asi o souseda . Net šlape jako hodinky, jen tu nesmím moc stahovat, aby mě neodstřihl. Ale je to lákavé… včera jsem si zkusil cvičně stáhnout novou Mumii, a když jsem uviděl rychlost stahování 456 kb/s, málem jsem poprskal LCD (když stahuji od sebe, jedu max 211 kb/s).

No zkrátka, sociální živote… au revoir .

//aktualizováno

Až teď, po dvou dnech, kdy si to po sobě znovu čtu, si všímám dvojnásobného „šlapání jako hodinky“. To jsem stylisticky nezvládl… už to tak nechám – jen mě to pobavilo .

««« Předchozí text: Na ranní motole projížďkou na kole Následující text: Dvoudenní grilovací LANparty s ryze pánskou účastí »»»

31. 8. 2008 Ne 18.06 | tisk | Život, Život | 5 komentářů | 153x