Na ranní motole projížďkou na kole

Už týden jsem se pořádně nevyspal. Kvůli kompletní rekonstrukci kanalizace se naše jinak poklidná ulice proměnila v hlavní třídu Hirošimy začátkem srpna 1945. Little Boy nám tu sice nespadl, zato přijely bagry a dělňasové se sbíječkou, kteří stihli za dva dny rozjebat sedmdesát procent povrchu silnice. Že chodím spát ve dvě ráno, to je můj problém, ale že mě o čtyři hodiny později budí zvuk bortícího se mrakodrapu a v pokoji mi nadskakují všechny věci včetně postele, to už ovlivnit nemůžu. Většinou se mi podaří ještě na dvě tři hodiny zabrat (poté, co zavrtám hlavu hluboko do polštářů a navrch se obalím peřinou), ale stejně se probouzím jako zmlácený.

Dnes ráno přijel náklaďák a z jeho korby vyložili novinku. Stroj, připomínající masivní sekačku na trávu, kterým teď celé hliněné podloží udusávají. Otřesy byly v jednu chvíli tak silné, že myš, kterou jsem držel v ruce, přestala být myší a stala se vibrujícím mobilním telefonem. O hrnku s kávou nemluvě, kdo viděl Jurský park, vzpomene si na třesoucí se hladinu vody v kaluži při příchodu Tyrannosaura. Psal jsem Hrošíkovi, jestli by se nechtěl projet na kole, ten měl ale domluvené rande, takže záchranný kruh jsem si musel nakonec hodit sám. Bleskem jsem vyjel z garáže, šlápl do pedálů a namířil si to k okraji města s tím, že se pokusím najít nějaký nový okruh na projížďky. Přeci jen… můj obvyklý heroltický už je docela provařený. Projel jsem centrem, poté, co jsem obdržel doping v podobě smogu, pokračoval dále ke Skalce, po dlažebních kostkách (noty na buben hadr) pak nahoru na Pístov, který vyúsťuje v brutální kopec, a ve kterém jsem se v jeden okamžik musel moc přemáhat, abych nesesedl z kola (po brigádě v betonárně je s jakoukoliv fyzičkou amen), ale moje ego se nedalo a za drobné asistence mozku (nebo kde vlastně ty hormony vznikají?) začalo vypouštět čerstvou dávku endorfinů. Za bývalými kasárnami jsem chytl druhý dech, odbočil na otevřenou polní cestu vedoucí k Vysoké, kde mi to trochu znepříjemňoval boční vítr provoněný obilím a končícím srpnem, ale to už jsem sjel do vesnice, absolvoval prudší sešup po štěrku, abych vyjel na kopci, odkud bylo krásně vidět na obě vesnice. Chvíli jsem se tam zdržel, pozoroval mraky připomínající kousky vaty jen tak poházené uprostřed světlemodrého plátna a bylo mi fajn.

Hosovem jsem jen projel, cestou potkal několik traktorů, kterým jsem se tak tak stačil vyhnout a po pár kilometrech šlapání vyjel na samém okraji Jihlavy – přesně na opačném konci, kde bydlím. Nerad jezdím po silnicích první třídy, nerad kličkuji mezi auty… obzvláště poté, co do takového blázince vyjedeš po několika kilometrech jízdy přírodou, ale nějaká zkratka lesem odtamtud k nám asi neexistuje. Závěrečná jízda mi dojem ze samotné cesty drobátko pokazila. Ale bylo to fajn… na zbytek dne jsem se nabil pozitivní energií a co je hlavní – objevil snad i nový okruh pro provětrávací projížďky (celkem to má asi 21 kilometrů).

Škoda jen, že podlaha pod nohama už zase drnčí, jako by se chtěla propadnout…

««« Předchozí text: Kolem dokola po Energetické cyklotrase... Následující text: Mám noťas, teď už můžu v klidu shnít... »»»

28. 8. 2008 Čt 13.22 | tisk | Život, Prázdniny | 0 komentářů | 90x