Kolem dokola po Energetické cyklotrase...

Ve středu večer vypustila máma do éteru poznámku, že za pár dní jí končí dovolená, a že prý by to chtělo udělat za tím vším volnem nějakou pořádnou tečku, ať je v prvních dnech v práci na co vzpomínat. Nejdřív jsem jí navrhl, že by mohla se svou slepičí partou (ženské po čtyřicítce, které se jednou za dva týdny, zpravidla navečer, trhnout od rodinného krbu, obsadí vinárnu a drbají a drbají…) uspořádat nějakou chata akci, což nepadlo zrovna na úrodnou půdu, ale později jsem si vzpomněl, že nedávno mi při prohlížení cyklotras na Vysočině padla do oka jedna docela povedená, jež vede okolo významných energetických bodů, jako jsou například JE Dukovany nebo přečerpávací vodní elektrárna Dalešice.

Nepřekvapilo mě, když jako vášnivá cyklistka souhlasila, takže jsme ve čtvrtek ráno vytiskli mapku (cestu jsme si pro potřeby ještě trochu upravili), do stojanů na střeše připevnili kola a vyjeli. Na jaké střeše, ptáš se? Věc se má tak. Cyklotrasa začíná nějakých 70 km od našeho města, měří 53 km a ujet za den 193 kilometrů jen na kole, to by asi neklaplo . Dojeli jsme tedy do obce Třesov, převlékli se, sundali kola a začali sledovat žlutou značku, která nás měla dovést dále až na Mohelno. Na kolo bylo, dá se říct, ideální počasí. Nefoukal vítr, slunce také zrovna nepálilo, bylo teplo a vzduch voněl přírodou. Upravená asfaltová cesta nás vedla asi deset kilometrů, než se značení stočilo do lesa a postavilo před nás kopec, jehož zdoláním jsme se dostali ke staré zeměměřičské památce (no jo, ještě před výletem jsem brouzdal po síti a hledal informace ) – rozhledně Babylon.. Dovnitř nás to nelákalo, ale nahoře bylo příjemně, takže jsme si udělali přestávku na pití a pak pokračovali dál, teď už z kopce po modré směrem k Hadcové stepi. U rozcestníku jsme se vyfotili, poseděli na dřevěných lavičkách a s kolem vedeným vedle sebe si kus tohoto chráněného území prošli. Kromě nás tam byli ještě dva starší cyklisté, kteří si nás ale dost možná vůbec nevšimli a se svými foťáky (objektiv velikosti hvězdářského dalekohledu) se dál plazili po břiše v trávě a fotili jako šílení všechny ty kobylky a další potvory. Moc dlouho jsme tam nepobyli. Být tam nějaký biolog, tak se asi vyřádí, ale obyčejnému smrtelníkovi těch deset minut stačí.

Z Hadcové stepi jsme se měli z kopce dolů přesunout nahoru na hráz vodní nádrže Mohelno, ale přehlédl jsem značku a špatně odbočil, takže místo na hrázi jsme skončili úplně dole pod ní v nějakém rekreačním zařízení. Už při sjezdu dolů mi bylo divné, že by hráz ležela v takhle utopeném údolí, ale dobrá… . Tříkilometrový sešup plný serpentin jsme tedy museli absolvovat znovu, teď v opačném směru, ale nakonec jsme dojeli až k závoře, která zabraňuje autům najíždět na hráz, a naskytl se nám fascinující pohled na údolí s řekou Jihlávkou. Opačná strana byla ještě zajímavější. V samém koutě pod hrází se vyhřívalo nespočet kaprů a na prosluněné hladině jako by fosforeskovali. Nezdrželi jsme se dlouho a pokračovali lesem směrem na Dukovany. Po nekonečném úseku vedoucím střídavě bahnem, střídavě kamením, jsme vyjeli do polí mezi zvadlé slunečnice a v dálce se jako obraz rýsovaly obrovské chladící věže JE Dukovany.

Sjeli jsme do vesnice a po pětatřiceti kilometrech v nohách přišlo na oběd. Má volba – česnečka, smažený sýr s hranolky a dvě piva – byla dost nešťastná, protože jsme vyjeli bez jakékoliv siesty a první kopec pro mě znamenal div ne smrt . Slunce začalo pálit a my se blížili k samotné elektrárně, což je neskutečný kolos. Asi to dělá těch osm chladících věží, které mi – když jsme projížděli těsně pod nimi – vzhledem připomínaly nějaký futuristický hrad. Tenhle úsek nebyl nic jiného než jeden kopec za druhým, ale právě kopce dělají Vysočinu Vysočinou. Kdepak Jižní Čechy nebo Pardubicko. Po jednom opravdu velkém krpálu jsme se octli na hrázi Dalešické přehrady, kde jsme se rozhodli pro pauzu na vyhřátých kamenech. Na rozdíl od Mohelna tam smějí projíždět auta a dost řidičů také zastaví a vyleze si prohlédnout obě údolí. Však je na co koukat.

Po zdolání zbývajícího úseku nám na tachometru svítilo číslo sahající k padesáti kilometrům. A v nohách nás příjemně mravenčilo… známka poctivého šlapání . Z jednodenního výletu, od kterého jsem zase až tolik nečekal, se vyklubal jeden z těch opravdu hezky strávených prázdninových dní. Kdo by to byl řekl.

Večer jsem spal jako dudek.

««« Předchozí text: Seznamování se s VŠE aneb víko pandořiny skříňě poodemčeno Následující text: Na ranní motole projížďkou na kole »»»

23. 8. 2008 So 16.41 | tisk | Život, Prázdniny | 0 komentářů | 92x