Třítýdenní kóma končí - report z Holandska

Detailně se mi vybavuje potemnělá místnost s několika počítači, zanesenou klávesnicí a obsluhujícím Indem, ze které jsem se hlásil naposledy – ještě v Amsterdamu. Domů do Jihlavy jsem dorazil 26. července, zbytek víkendu pak prospal a v pondělí nastoupil do staré známé betonárny. Uplynuly tři týdny, přibylo nespočet drobných poranění (tentokrát jsem dostal na starost montáž balkónových armatur a zahlazování forem), párkrát jsem byl posedět v hospodě, v čajovně, ale jinak… jinak to byl dost asociální život s denním režimem práce – spánek – televize – spánek. No, moc k smíchu to není .

Protože jsem si během pobytu v Holandsku nedělal žádné poznámky, samotný report bude také poněkud stručnější a osekanější než ten loňský (Švýcarsko). Na spoustu věcí už jsem zapomněl, spoustu dalších věcí bych raději zapomněl, ale něco málo v té mé myslivně snad ještě zůstalo. Nebudu psát o cestě ani dalších zbytečnostech, které stejně všichni přeskakují, zmíním se jen o dvou až třech (víc mi asi lenost nedovolí) místech, která jsme navštívili, popřípadě kultuře, kterou jsme okusili .

Kde jsme bydleli, jak to tam vypadalo a kolik stálo

Ve skutečnosti nás celý pobyt přišel na strašně lacino. Jedna z nejdražších položek byla samotná cesta (lístek u žluťase – tam a zpátky – nějakých 2600, přesně se nepamatuji). Co se týče ubytování, pobývali jsme v Jihlavském domě v Purmerendu a deset dní nás přišlo se vším komfortem na 1250; docela sranda. Malé významné plus bych udělil městu za mini garáž, ve které na nás čekalo šest kol. Bylo poznat, že pár století už mají najeto, dvě z nich by se dala navíc označit jako neopravitelná, ale Holandsko je jedna velká placka, a když nefoukal protivítr (jakože foukal téměř pokaždé, když jsme vyjeli), na těch zbylých jsme toho projezdili dost.

Kam jsme se podívali

Amsterdam a Coffeeshopy

Hned druhý den jsme se jeli podívat do dvanáct kilometrů vzdáleného Amsterdamu. Já, Vena a Libor na kolech, kluci autobusem. Celým okolím prorůstají cyklostezky, takže stačilo nasednout na kolo, jet tam, kde jsme tušili větší město, a pro jistotu ještě sledovat směrníky. K Central station (stanoviště všech vlaků, autobusů a kdo ví čeho dalšího…) jsme se svezli zdarma trajektem, zamkli kola kdesi u zábradlí a vydali se do víru velkoměsta. Co udělá cizinec, když přijede poprvé do Amsterdamu? Nejprve se při přecházení desetkrát rozhlédne, protože cyklisté tu mají absolutní přednost, jsou arogantní a člověka raději porazí, než by se obtěžovali zacinkat. Až potom přichází na řadu hledání coffeeshopu. Většina z nás – vyjma Dundeeho – byla do té doby konopně téměř nepoznamenaná, takže při první návštěvě tohoto zvláštního obchůdku jsme si připadali jako v nějaké mimozemské cukrárně. Je až neuvěřitelné, s jakou samozřejmostí coffeeshopy fungují. Představ si řeznictví, jen s jiným zbožím na skladě. Za pobyt jsem měl tu čest se blíže seznámit s jointem, white widow i pověstnými koláčky – tím jsem také dost radikálně porušil své zásady aneb drogy jsou špatné, áno? Na druhou stranu – jet do Holandska a nevyzkoušet to, pro co je země tolik turisticky atraktivní… to by byla přeci škoda. Možná se najde někdo, kdo si myslí, že to je stejně absurdní, jako bych napsal, že škoda je jet do Kolumbie a nezkusit kokain. Ano, svým způsobem by měl pravdu. Přesto si myslím, že tyhle dvě věci jsou od sebe vzdálené stovky kilometrů (a teď to opravdu nemyslím zeměpisně). 

Red Light

Ulička lásky, čtvrť červených luceren, ulice s děvkami za výlohou… Red Light je nazývána všelijak. V Amsterdamu jsme byli třikrát, v Red Light jsem se byl podívat celkem osmkrát… myslím, že to mluví samo za sebe . Čtvrť je umístěna vedle kostela (což působí dost bizarně ale budiž) a jen o několik málo metrů dál jsou coffeeshopy, sex shopy a obchody s houbičkami. Červeně nasvícené výlohy, polonahé holky lákající tě prstíčkem dovnitř a posílající ti vzdušné polibky. Zvláštní panoptikum… nebál bych se označení zoologická zahrada pro dospělé. Některé z nich se vážně snažily, všelijak se nakrucovaly a smály, další stály znuděně opřené o sklo, popřípadě volaly mobilem nebo se malovaly. Postranní uličky jsou dost úzké, vedle sebe se vejdou tak akorát dvě osoby. A v jedné takové přede mne a Libora vylezla ven slečna, začala hladit chlápka, co šel ještě před námi a pak se přesunula k nám. Hlas měla také dost rajcovní. Hi guys, don´t be shy… 40 euro. Mít dost peněz, nevím . Holky by tě za něco takového asi odsoudily, ale pro mužské pokolení bys byl frajer . Některé ty kněžky byly vážně nádherné, našly se tam ale i 150 kg černošky a další ne zrovna krásou obdařené exempláře, u kterých bych se moc divil, kdyby udělaly za den nějaký ten kšeft.

Fotit je v této oblasti – bohužel – zakázáno. Jinak by se na tebe sesypaly hordy bodyguardů a rozšlapaly foťák. Kdo ví, co je na tom pravdy . Raději jsem to nepokoušel.

Výlet k vnitřnímu moři

Už když jsem do Holandska jel, přál jsem si vidět oblasti polderů a ochranných hrází. Nakonec jsem tu možnost nedostal – celodenní výlet na rozvrzaných supermarketových Olpranech nepřipadal v úvahu. K moři jsem se ale nakonec dostal – k vnitřnímu a jen s Venou. Ostatním se nechtělo, že prý je to daleko. Jak se ukázalo, byla to slabá hodinka a půl cesty po rovině. Když už jsme si mysleli, že bloudíme, zeptal jsem se jednoho místního, jestli jedeme správně do Volendamu a on začal ukazovat, že už jsme tady… že tohle je Volendam. Taky že ano. Dalo se to poznat i podle sílícího vichru od moře, kam jsme nakonec dojeli a najedli se. Brutální turistická destinace. Celé pobřeží je osázeno kavárnami a holandskými páry důchodového věku. Všude, kam jen oko dohlédlo, jachta s manželským párem popíjejícím šampaňské. Takhle bych si chtěl také užívat stáří .

---

Prošli jsme nespočet obchodů (toho ne zrovna světského rázu ), navštívili pevnost z první světové války, vydali se na výlet ke skanzenu větrných mlýnů… jen těch deset dní bylo až moc dlouhých. Kdybych měl jet do Holandska příště (a žádné příště už nejspíš nebude), bohatě by stačily čtyři dny.

Více prozradí asi fotky, takže kdo má zájem, něco jsem nahrál k sobě na facebook.

««« Předchozí text: Pozdrav z Holandska Následující text: Seznamování se s VŠE aneb víko pandořiny skříňě poodemčeno »»»

16. 8. 2008 So 10.42 | tisk | Prázdniny, Vzpomínky | 5 komentářů | 148x