Vítej na Šou musí pokračovat!
(zpět na úvod)
Jmenuji se glumet a táhne mi na třicet (toho času je mi devatenáct:). Povoláním student - teď už vysokoškolák; uvidíme, jak se bude dařit dál), snílek, romantik (a žádná mi to nechce věřit :)), hudební žrout (hudbu nejím, jen poslouchám), lamač dívčích srdcí (když se to vezme kolem a kolem...), ještě častější oběť lovkyň chlapeckých srdcí (...tak jsme doma:)), filmový a seriálový fanoušek, milovník přírody, čaje a kofeinu, sportovec, v dávných dobách vášnivý čtenář a grafoman, programátor a pošahaný informatik.
Ke kompromitujícímu materiálu pro bulvár - zpívám ve vaně, od dětských let jím kiwi se šlupkou a na mobilu mám vyzváněcí znělku Red Dwarfa.
Pokud bys měl zájem nahlédnout do starších textů, můžeš zkusit archiv, popřípadě si něco vyhledat nebo si poplavat v guláši - nejzazším koutu webu, kde seženeš kontakt a další informace.
V čem vidím smysl psaní? Víceméně pro vlastní potěšení si formou deníku zapisuji slasti i strasti každodenního života, abych si za pár let sedl a s odstupem času vše v klidu pročetl, zasmál se... zdá se ti to nudné? Mně rozhodně ne, je to můj život.
Co bych to byl za člověka, kdybych strávil týden na filmovém festivalu, a přitom se nezmínil ani o jednom filmu? Jak už jsem psal naposledy, v kinech jsem strávil zhruba šest regulérních dnů (nepočítám sobotu, kdy jsme přijeli… a také sobotu, kdy jsme se vraceli zpět), shlédl na dvacet filmů, z toho tři premiéry a spoustu dalších filmů, které se v Čechách nikdy nevysílaly – a jen tak asi nebudou. Co se mi na filmech líbilo? Originalita, neurčité konce nechávající prostor divákově fantazii… dovolil jsem si zde vytvořit malý seznam. Kurzívou je vždy znázorněn komentář tvůrců, pod kterým jsem se zase já pokusil v kostce shrnout své vlastní dojmy.
Absurdistán, Německo, 2007 – na MFF, na CSFD
Dívka Aja a mladík Temelko mají podle hvězd ideální podmínky k milostnému vzplanutí. Aby se tak mohlo stát, musí se nejprve společně vykoupat. Z vodovodního kohoutku v jejich vesnici, situované v poušti někde mezi Evropou a Asií, však nespadne ani kapka. Napětí mezi muži a ženami graduje v téměř válečný konflikt, kdy ženy odmítají sdílet s muži lože, a Temelko se musí zavčas odvážit k rozhodnému činu, aby se zatím nezměnila konstelace hvězdné oblohy.
Česká premiéra. Vůbec první film, na který jsem ve Varech dostal.
Vtipné, nápadité… nejednou jsem se neubránil výbuchu smíchu. Když si
představím, že je to natočeno podle skutečné události…
. Ve filmu se neobjevuje moc
dialogů, připomíná spíš grotesku. Po představení byl přítomen sám pan
režisér (sympaťák a vtipálek) se dvěma herečkami, aby se společně
poprali s dotazy diváků, kterých bylo požehnaně. Hlavní roli v tomto
filmu ztvárnila i mlaďounká Češka Kristýna Maléřová.
Pýchavka (Puffball), Velká Británie, Irsko, 2007 – na MFF, na CSFD
Mysteriózní thriller. Mladá architektka Liffey přijíždí s přítelem na irský venkov splnit si svůj sen – zrenovovat starý dům. Mabs žije na sousední farmě se svou rodinou a s poněkud zvláštní starou matkou. Mabs má již tři dcery a zoufale touží po čtvrtém dítěti, tentokrát chlapečkovi. K dosažení svého jsou Mabs a její matka ochotny využít i praktiky, pro něž se nejčastěji užívá označení „okultní“. Kameny, domy nebo drobné předměty jako by do svých struktur, jež přežijí generace, absorbovaly příběhy a emoce těch, kteří s nimi přišli do styku. Pohled na bílou zeď domu nebo kámen v lese se znenadání mění, protože za zdánlivě neškodnou slupkou „mrtvých“ věcí prosvítá skrytý svět, jenž existuje v perspektivách, které jsou mimo kontrolu lidského chápání.
Naturalisticky laděné erotické scény, černá magie, močení na houby a jejich následná konzumace jako prostředek proti neplodnosti – dobrá, zajímavá to kombinace, ale proč proboha ta neskutečná kvanta surrealismu a mystiky? Malé bezvýznamné plus bych udělil ztvárnění syrového irského venkova, ale snové vraždění novorozenců, rozbodanou těhotnou ženu, pýchavky o velikosti medicinbalu? Nikdy víc.
McCabe & Mrs. Miller (McCabe a paní Millerová), USA, 1971 – na MFF, na CSFD
Píše se rok 1901 a do deštěm zmáčeného hornického městečka na úpatí zalesněných kopců přijíždí cizinec jménem John Q. McCabe. Bývalý hazardní hráč otevírá v nehostinně vyhlížející osadě nevěstinec, který se s příchodem protřelé prostitutky a posléze obchodní partnerky Constance Millerové mění v prosperující podnik. Jednoho dne však zástupci velké důlní společnosti projeví zájem odkoupit McCabův zrealizovaný sen. Hrdý podnikatel odmítá a příchod najatých pistolníků bez skrupulí je jen otázkou času.
Jeden z nejlepších westernů, jaké jsem kdy viděl. Drsné prostředí,
strhující herecké výkony a konec, který si vysloužil dlouhý, předlouhý
potlesk. Líbila se mi i hudba prostupující většinou filmu. Ještě dlouho
jsem vstřebával, jak se McCabe vypořádal s trojicí najatých zabijáků.
A jak to nakonec dopracoval…
.
Děti noci, Česká republika, 2008 – na MFF, na CSFD
Ofka propadla zvláštní letargii: zatímco většina jejích spolužáků ze střední školy pokračuje ve studiu, ona odmítá opustit šalebné pohodlí dětství, jež se však rychle začíná měnit v dusnou past. Prodává v nonstop obchůdku svého švagra Edy a nechává kolem sebe poletovat střípky zmarněných osudů stálých i náhodných zákazníků i těch dávných kamarádů, kteří stejně jako ona skutečně žijí pouze v noci. Občas zaskočí za partičkou popíjející ve vltavském přístavu, potuluje se ulicemi s podivínským Ubrem, který z popelnic fascinovaně loví odložené věci a beznadějně ji miluje, vyhýbá se Mírovi, jenž ji naopak milovat přestal. Je jí však pořád jasnější, že jednoho dne se musí rozloučit s dětstvím, překročit hranice rodné čtvrti a začít něco dělat se svým životem.
Premiéra českého filmu, jehož režii má na svědomí Michaela Pavlátová – ta do Thermalu dorazila i s početnou delegací složenou z herců, producentů, kameramanů a zvukařů. Příběh spíše průměrný… Citově rozevlátá a životem zklamaná Ofka se celý film hledá, až si v úplném závěru uvědomí, že takhle by to dál nešlo a zase uchopí svůj život – alespoň částečně – do svých rukou. Od filmu jsem čekal víc. Náplastí na zklamání byly skvělé herecké výkony Issové a Mádla, jehož Ubry mi vyčaroval úsměv na tváři pokaždé, kdy se mihl na plátně.
Revanche (Odplata), Rakousko, 2007 – na MFF, na CSFD
Zní to jako stará známá písnička: když se bývalý zlodějíček Alex rozhodne vyloupit venkovskou banku, aby tak svou ukrajinskou přítelkyni vytáhl ze začarovaného kruhu dluhů a nucené prostituce, je jasné, že to neskončí dobře. Originalita tohoto příběhu o zločinu spočívá v tom, jak svůdně je jeho pulzující kriminální zápletka pozvolna překryta monotónním rytmem přírodních procesů. Zatímco uřvané velkoměsto nejprve násilně propojí osudy několika různorodých postav, lesní samota a tiché střídání ročních období dokážou obrousit hrany i toho nejbolestnějšího konfliktu.
Na tenhle film jsem se dostal, jak se tak říká, za pět minut dvanáct. Lístek mi deset minut před začátkem promítání předal Dundee s tím, že se mu nechce a odchází na pivo. Prohloupil – sám bych tenhle film zařadil mezi top 5, co jsem na Mff viděl. Amatérský zlodějíček, který při vybírání banky přijde o svou přítelkyni poté, co ji nešťastnou náhodou zastřelí policista mířící na pneumatiky. Trpí oba. Alexe sžírá touha po pomstě a ukrývá se na statku svého starého a nemocného dědečka, kterému začne pomáhat se dřevem. Policistu pomalu zabíjejí výčitky svědomí z promarněného života. Brilantní psychologie postav, skvěle zvládnutý závěr…
Witchfinder general (Lovci čarodějnic), Velká Británie, 1968 – na MFF, na CSFD
Lovec čarodějnic Matthew Hopkins projíždí Anglií sužovanou občanskou válkou a krutým mučením vynucuje „přiznání“ svých obětí. Když znásilní mladou ženu, její milý, voják, mu přísahá pomstu.
To, že je nějaký film kultovní, ještě neznamená, že je dobrý. Poté,
co ho všichni tak nadšeně vychvalovali, jsem se těšil na podobnou porci,
jakou mi kdysi poskytlo Kladivo na čarodějnice. Krev z červeného vosku,
černobílé postavy… Místy bylo tohle dílo tak absurdní, že vybuchoval
smíchy celý sál. „Myslím, že vás chtěl zabít pane…“ nebo „Ty jsi
mi ho sebral! Sebral! Sebral!“ – Kdo zná, pochopí
.
René, Česká republika, 2008 – na MFF, na CSFD
„Proč žádná část mýho zasranýho života nedopadla dobře? To neví nikdo. Ani Bůh. Bůh má volno a čte si porno,“ píše ve svém Deníku zapomenutého nenapravitelný kriminálník a také osobitý spisovatel René Plášil, hlavní postava dalšího časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové. Se syrovou autentičností režisérka celých dvacet let zaznamenává smutný osud Reného na jeho pouti mezi vězeními a krátkými pobyty na svobodě.
Celosvětová premiéra dalšího časosběrného dokumentu Heleny
Třeštíkové. Jeden z filmů, na které jsem se těšil snad už od začátku
festivalu. Měli jsme možnost sledovat dvacet let života recidivisty a
neskutečně inteligentního člověka Reného Plášila, který se od
sedmnácti let pohybuje na hranici svobody a života za mřížemi. Film je
protkán jeho myšlenkami, úryvky z dvou vydaných knih… nejzajímavější
na tom všem mi přišel vztah Reného a režisérky. Jejich rozhovory, strasti,
které je během natáčení potkali (René vykradl byt i samotné
Třeštíkové, počátky jeho nemoci, osud obou přítelkyní…). Po
skončení filmu byla přítomna i samotná režisérka a ochotně
zodpověděla všechny – vesměs i zajímavé – dotazy. V současnosti
je René na svobodě a prý se chystá na pražskou premiéru filmu, která má
být někdy za týden
.
Paris (Paříž), Francie, 2008 – na MFF, na CSFD
Život profesionálního tanečníka Pierra změní zjištění, že trpí těžkou srdeční chorobou a zachránit ho může jen transplantace. Hrozba smrti radikálně proměňuje jeho pohled na svět – především na lidi, které ve svém životě dosud jen sebestředně míjel… Patří mezi ně Pierrova sestra Élise, sociální pracovnice pečující sama o své tři děti, bezstarostné sestry pracující v oblasti módy, bezdomovec, prodavači zeleniny, historik specializující se na Paříž či ilegální přistěhovalec z Kamerunu… Nikdo z nich není výjimečný, každý však s nasazením prožívá svůj jedinečný život, plný naděje a touhy.
Nejlepší film, který jsem ve Varech viděl. Pletenec několika životních osudů, působivá role nemocného Pierra. Brilantní herecké výkony. Nemám slov – tohle je potřeba vidět.
The Man Who Changed His Mind (Tajemství vynálezce), Velká Británie, 1936 – na MFF, na CSFD
Vynikající neurolog odhalí způsob přenosu lidské duše do těla jiného člověka a rozhodne se využít tento objev pro vlastní nekalé cíle.
Půlnoční film, před kterým jsem vypil tři plzně a druhou polovinu
proklimbal, takže se neodvážím hodnotit
. Líbila se mi ale postava sluhy na kolečkovém
křesle a neskutečné množství páček a hejblátek, kterými se spouštěl
stroj. Ať žije futurismus! Ať žije představa budoucnosti
z třicátých let!
The Last Detail (Poslední eskorta), USA, 1973 – na MFF, na CSFD
Dvojice cynických poddůstojníků amerického námořnictva Buddusky a Mulhall dostane za úkol eskortovat řadového mariňáka Meadowse, odsouzeného na osm let žaláře za krádež čtyřiceti dolarů z dobročinného fondu velitelovy manželky. Eskorta se vydává na cestu a náklonnost ostřílených mazáků k nezkušenému mladíkovi, která roste s každým kilometrem, dává tušit, že jeho cesta za mříže bude klikatá a plná iniciačních zážitků.
Skvělý a ztřeštěný Jack Nicholson s parťákem a natvrdlý, ale
přitom dobrosrdečný, vězeň Meadows, který je eskortován do věznice na
osm let za to, že vykradl charitativní kasičku. Po cestě se mezi těmito
třemi lidmi vytvoří pevné pouto, které přetrvává až do posledního
okamžiku, kdy je vězeň předán spravedlnosti. Nezapomenu na scénu Bravo
Yankee, Bravo Yankee. Bye Bye. Konec slova. Hej, ten zmrd nám
zdrhá!
.
Karamazovi, Česká republika, Polsko, 2008 – na MFF, na CSFD
Do polského Krakova přijíždí pražský divadelní soubor, aby na alternativním festivalu v netradičním prostoru místních oceláren uvedl jevištní adaptaci Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Na pozadí divadelní zkoušky sledujeme nejen příběh nabitý emocemi a řešící otázky víry, nesmrtelnosti a spásy lidské duše, ale i vztahy uvnitř hereckého souboru, svébytně zrcadlící Dostojevského „velká“ témata. Skutečné drama se z jeviště do reality přesouvá ve chvíli, kdy do zkoušky zasahuje osobní tragédie jednoho z diváků.
Drama, které začíná zhruba v půlce a vyvrcholí až v úplném konci. Brilantní snímek, který emocionálně zasáhne snad každého, kdo se na něj podívá. Skvělá kamera, skvělý Ivan Trojan… přesto bych to potřeboval vidět ještě jednou, abych některé scény skutečně pochopil a neměl z nich jen dobrý dojem. Takhle mám v pár pasážích slušný zmatek.
O rodičích a dětech, Česká republika, 2007 – na MFF, na CSFD
Co všechno dělí a spojuje dospělého syna, žijícího momentálně v bezproblémovém vztahu, s jeho starým otcem, bývalým vědcem, jehož paměť je zatěžkána dvěma válkami a množstvím dalších historických i soukromých absurdit? Vztah rozvíjející se více než čtyřicet let má stále ještě své traumatizující i humorné momenty, dluhy, a dokonce i tajemství – a není přitom jisté, zda vůbec lze zabránit opakování starých chyb.
Na tenhle film jsem odcházel s nulovým očekáváním. To se změnilo poté, co se na plátně rozjel živý dialog stárnoucího otce s dospělým synem, který mi nedovolil – byť jen na chvilku – obrátit zrak jinam. Nejlepší komedie, kterou jsem ve Varech viděl, na druhou stranu také jeden z nejhořčejších filmů. Vtipy se střídají se silnými momenty, Somr (Když jsem byl malej, táta mi nechtěl koupit pořádnou flintu, tak jsem si vyřezal jednu ze dřeva a pokaždý, když jsem na někoho zamířil, tak jsem si hlasitě usral) i Novotný předvádějí nadprůměrné výkony. Neseděla mi herečka, která hrála Novotného přítelkyni.
The French Connection (Francouzská spojka), USA, 1971 – na MFF, na CSFD
Při vyslovení názvu jednoho z nejdrsnějších filmů začátku sedmdesátých let vytane okamžitě na mysli nejopěvovanější automobilová honička v dějinách kinematografie a vynikající Gene Hackman coby agresivní newyorský policista Jimmy „Popeye“ Doyle. Realistický krimifilm nabitý energií, který ovlivnil moderní pojetí akčního thrilleru, byl natočen podle skutečných událostí z roku 1962.
Legendární kriminální film ověnčený Oscary. Poté, co jsem si
v programu přečetl, že ho budou ve Varech promítat, dal jsem si moc
záležet, abych sehnal lístek. Euforii z pověstné automobilové honičky
vystřídala div ne nuda… bohužel
. A takhle „nenápadné“ vyšetřovatele už jsem také
dlouho neviděl.
Hoy el día se repite diferente (Dnešní den vypadá jinak), Španělsko, 2007 – na MFF, na CSFD
Hlavní postavou jejich filmu je devětačtyřicetiletý narkoman Toni. Po třiceti letech na heroinu musí v noci každé dvě hodiny vstávat a inhalovat kyslík, jinak by se udusil. Ihned po inhalaci si ale zapálí jointa, protože bez toho by už neusnul. Ví, že ho drogy pomalu zabíjejí, přesto jim nedokáže odolat.
Pravdivý příběh, který vypráví bývalý feťák Toni. Inteligentní člověk. Promlouvá o sobě, o světě, o své závislosti… jeho tělo je jedna velká rozbitá schránka – nic nefunguje tak, jak by správně mělo. Dusí se, příležitostně se pomočuje… nikdy ale nezalituje, že s drogami začal. V závěru filmu Toni umírá. Velice silný dokument.
Be Kind Rewind (Prosíme přetočte), USA, 2008 – na MFF, na CSFD
Jerry a Mike jsou odvěcí kamarádi. Když se mechanikovi Jerrymu podaří zničit nahrávky z videopůjčovny, v níž je Mike zaměstnán, pokusí se oba přátelé odvrátit katastrofu nahráním vlastní verze smazaného filmu. Po jejich svérázných předělávkách se strhne poptávka a dozví se o nich i právní zástupci filmového studia. Bude to znamenat konec filmařů z předměstí, nebo naopak jejich vzlet ke slávě?
Největší zklamání Mff. Nesnáším profláknuté americké závěry, kdy se dá vše do pořádku, celé město se směje a tleská… Nepotřebuje dalšího komentáře.
Smutek paní Šnajderové, Česká republika, Albánie, 2008 – na MFF, na CSFD
Je léto na začátku 60. let a tři studenti pražské FAMU – Čech Karel, Slovák Artur a Albánec Leke – přijíždějí do Českého Šternberka natočit v továrně na motocykly absolventský film. Konfrontace bohémství a vnímavosti mladých filmařů s českým venkovem, setkání s celou škálou postav – od hraběte, který dělá na svém vlastním hradě průvodce, po chápavou ředitelku hotelu – tvoří jednu dějovou vrstvu příběhu. Druhou představuje osobní drama Albánce Lekeho, rozpolceného pocitem sounáležitosti se svou zemí a rodinou a okouzlením životním stylem a erotickou nevázaností české „zlaté mládeže“.
Výborná Bára Štěpánová, se kterou jsem se po skončení filmu dokonce
i nechtěně srazil
.
Zbytek až křečovitý a hloupý, kromě Tomáše Töpfera a Ani Geislerové je
celý film protkaný amatérskými hereckými výkony s nudnou pointou.
Performance (Představení), Velká Británie, 1970 – na MFF, na CSFD
Příběh chladnokrevného gangstera Chase, který se musí ukrýt v londýnském sídle pohasínající rockové hvězdy se jménem, jež mnohé napovídá – Turner (Mick Jagger). Chas se postupně nechá vtáhnout do rozostřeného světa plného omamných látek a volné lásky, který zvolna začne rozpouštět i kontury jeho vlastní osobnosti. Představení začíná jako syrová gangsterka v lacině efektním světě londýnského podsvětí, aby se bez varování proměnila v extravagantní trip po hraně mezi realitou a fantazií, plný explicitního sexu, smyslné erotiky, násilí a drog.
Doufal jsem, že druhý film, který od režiséra Nicolase Roega (režie
Pýchavky) uvidím, nebude tak abstraktní. Bohužel. Divné a zvláštní… to
je vše. Začátek byl úplně o něčem jiném než zbytek filmu. Surový
gangster se nechá zavřít v beatnickém doupěti. Chybí jednotná dějová
linie, celý film je naplněn psychedelikou až běda. Proč jen jsem měl po
vypadnutí z kina pocit, jako bych vyjedl celou spíži halucinogenů? Mick
Jagger ale válí
.
Boy A (Chlapec A), Velká Británie, 2007 – na MFF, na CSFD
Eric Wilson vychází po čtrnácti letech z vězení pro mladistvé a pod jiným jménem se pokouší začít nový život v tichém městečku poblíž Manchesteru. Pomáhá mu v tom sociální pracovník Terry, jenž pro něj najde práci a je nablízku, kdykoli Jack potřebuje podporu. Naivní, citlivý a otevřený mladík plný ideálů, který strávil dlouhé roky v izolaci, se snaží zorientovat se v prostředí, jež je pro něj zcela cizí: nachází si kamaráda Chrise i přítelkyni Michelle a vrhá se do nového života s nadějí a ochotou vyhovět všem jeho požadavkům. Zvládne nástrahy dospělého světa – a dokáže vzdorovat stínům vlastní minulosti?
Váhal jsem, jestli na první místo zařadit Paris nebo Boy A. Každý film má něco do sebe. Každý je o něčem jiném. Hlavní hrdina se v deseti letech chytl sadistického kamaráda, od zabíjení úhořů se nakonec dostali až k vraždě spolužačky. Po čtrnácti letech vychází z nápravného zařízení s novou identitou (lidé by ho jinak z nenávisti snad i zabili) a snaží se žít úplně normální život. Moc jsem mu držel palce, ale bulvár dokáže zničit vše. Velice silný snímek s velice silným závěrem.
A Song of Good (Píseň o dobru), Nový Zéland, 2007 – na MFF, na CSFD
Život osmadvacetiletého Garyho je už dlouho vymezen jen periodicky se střídajícími alkoholickými dýchánky, zvyšujícími se dávkami heroinu a víceméně náhodou ukořistěnými chvilkami upoceného sexu s téměř bezvědomými partnerkami. Zlom přijde paradoxně až ve chvíli, kdy Gary dopadne na úplné dno a spáchá zločin. To ho přivede k rozhodnutí, že se polepší a udělá nějaký dobrý skutek.
Poslední film, po kterém jsme sbalili stany a odjeli domů. Hlavní hrdina Gary – příležitostný feťák, ale v jádru dobrosrdečný mladý muž ochotný pomáhat. Doporučuji ke shlédnutí. Divák neví, co si má myslet. Na jednu stranu drží Garymu palce (vzchopil se, našel si práci a asistuje při výchově svého synovce), na druhou stranu v něm zůstává zakořeněn zločin, který Gary spáchal hned ze začátku filmu a je zvědavý, jak to všechno dopadne a jak se s tím hlavní hrdina vypořádá.
««« Předchozí text: Jak bylo na 43. Mff v Karlových Varech Následující text: Odjíždím do země zaslíbené, tulipány a marihuanou oplývající »»»
14. 7. 2008 Po 16.48 | tisk | Prázdniny, Život |
1 komentář | 130x
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
Jééé, škoda
mohli jsme se vidět, na Song of Good jsem byl taky – ten film měl dost divný konec 