Víkendová poprava bečky a průzkum starého mlýna

V pátek odpoledne jsem si naposledy vyčesal zaschlý beton z vlasů, kartáčem vydrhl černotu usazenou pod nehty, doma sbalil plavky, spacák, půllitr a drobnosti, bez kterých se žádný správný trosečník neobejde (aneb zubní kartáček a čelovka ) a vypravil se na mini sraz se střední, který vábil účastníky dvěma naraženými bečkami a – v tomhle horku obzvláště vítanou – možnost koupání. Ještě před samotným odjezdem jsem si zašel nakoupit pár potravin potřebných k přežití prvního večera (tatranky, rohlíky a buřty) a na autobusáku, kam jsem dorazil s půlhodinovým předstihem, potkal hned dva známé. S Dršim, který tu vyzvedával část rodiny, jsem se sotva stačil pozdravit, ale zato Lenka, bývalá spolužačka ze základky, kterou jsem neviděl přes tři roky, byla sdílnější a prodrbali jsme snad vše, co tě jen napadne. Od jejích zranění z poslední doby (koleno prakticky celé spravované) až k dalšímu studiu. Vypadá to, že se budeme zase vídat, neb si brousí zuby na VŠE a studium financí. Spoj stále nejel, mezitím dorazili Vojta s Jirkou, a když už to vypadalo opravdu špatně, teď mám na mysli to téměř půlhodinové zpoždění, ze zatáčky se vyřítil autobus s nápisem Praha – Telč a všichni cestující na zastávce si dozajista pronesli své tiché: „No konečně!“.

Čtyřicet minut cesty ve vydýchaném autobusu, na zastávce v Telči už netrpělivě vyčkávající Zuzka s autem, která nás odvezla ještě o nějaké tři čtyři kilometry dále na jejich mlýn, kde se celý sraz konal a narážení prvního plechového kamaráda. Do popisování zážitků ze všech možných přijímaček a zápisů občas zasyčely špekáčky nemilosrdně bičované svazkem poskakujících plamenů, grilboy Ziky provoněl celou zahradu jakousi marinádou a soudek v kuchyni začal nabývat tu správnou teplotu. Usnuli jsme relativně brzo, ráno jsem se probudil vedle Jany a Standy a po chvilce rozkoukávání posnídal pivo a tatranku . Pěší cesta do města pro jídlo, kdy se vedro k padnutí střídalo s návaly ledového vichru, takže člověk každou chvíli nandaval a zase sundaval košili. Telč je čarokrásné město, nedivím se, že historické jádro bylo zapsáno do dědictví UNESCO, ale… jistý problém tu byl, a to takový, že každý zdejší obchod zavíral v jedenáct. Po hodině bloudění, kdy už to vypadalo opravdu špatně (a kdy se špatně dělalo i nám – hlady ), se nad námi slitovala nějaká vyšší moc a do cesty postavila zapadlý krámek, který jel až do večera.

Od Zuzky jsem dostal nabídku, že za hodinu pojede autem pro Mirku, a že bych se k nim tedy mohl vmáčknout a ušetřit si tak tři kilometry cesty, ale komu by se chtělo pařit uvnitř plechové konzervy, když je venku tak krásně. Sundal jsem si košili, igelitku s nákupem přehodil přes rameno a bohémským krokem vstoupil vstříc rozpálené Vysočině. Škoda jen, že sluneční brýle jsem nechal v batohu na mlýně. Po třech týdnech v práci, kdy jsem si osm hodin denně musel vystačit s vlastním mozkem jako společníkem ke konverzaci, mi těch čtyřicet minut uteklo rychlostí blesku, dokonce jsem dorazil ještě o půl hodiny dřív než holky v autě (a Jirka, kterému se nechtělo jít pěšky se mnou).

K obědu grilované maso a utopenci, mezitím dorazila další část holčičí party (s Honzíkem a druhým sudem) a já si jen tak imaginárně zlomil zub. Ano, přesně. V jedné chvíli jsem se zakousl do utopence, spodním řezákem mi projela bolest ne zase až tak vzdálená vrtání zubů, a když jsem jazykem zkusmo ohmatal rozsah poškození (bolest pořád přetrvávala), jasně jsem cítil, jak mi kus chybí a já přejíždím přes něco ostrého. Jdu se podívat do zrcadla (k neutuchající bolesti se přidalo maximální nasrání), co se mi to zase jednou povedlo a… wtf? Po nějakém uštípnutí ani stopy, nikde nevidím žádnou prasklinku nebo změnu barvy… když to shrnu, asi jsem si ulomil zub a za jediný následek, který mě trápil, můžu považovat bolest, která odezněla dnes ráno, tedy po dvou dnech? Jsem snad idiot? Vážně nevím… počkám ještě týden, a když mi zub neupadne, bude jedině rád. Hlavně aby se mi tak nestalo později, při líbání nebo tak… to už bych trapnost situace nějakou vtipnou poznámkou asi nezachránil . Po obědě jsme s celou partou zamířili na sympatické přírodní koupaliště s klouzačkou (cca metr hloubky) a skokanským prknem (cca 5 metrů hloubky), s Vojtou a Zikym jsem se marně pokoušel přeplavat celou plochu pod vodou bez jediného nadechnutí, a když se začala dělat zima a prsty nám ozdobily varhánky, vylezli jsme a vrátili se obšťastňovat druhou bečku.

Když bylo venku ještě jakž takž světlo, vyprosil jsem si slibované klíče a s čelovkou a Vojtou v zádech jsme sestoupili do ztemnělé staré mlýnice. Každé šlápnutí bylo slyšet, některá prkna se tvářila, že kdybych měl o pět kilo víc, letím dolů, ani nestačím zařvat, ale zážitek to byl tedy pořádný. Do nižších pater se vydaly i Lucka se Zuzkou, ale nahoru – ke všem těm dřevěným kolům, trámům a zákrutům, tam kde se propadala podlaha, už raději ne. S rozsvícenou čelovkou jsme prošmejdili dokonce i černou díru v podlaze, ze které se později vyklubal sklep se spoustou masivních strojů a plesnivým stropem, dokonce jsme objevili i rameno k původnímu mlýnskému kolu a hlavně my – rádoby technici – jsme notnou dobu zůstali zírat s otevřenou pusou na obrovský stroj (těžko říct, k rozpohybování čeho na mlýně sloužil) od historické automobilky Laurin & Klement. Jestli se tam dolů ještě někdy dostanu, tentokrát už to bude s foťákem.

Z večerního popíjení si toho moc nepamatuji, snad jen to, jak jsem Lucku pořád obtěžoval blikající čelovkou, jak pro mě pomalu přestávaly platit fyzikální zákony, jak mě dvakrát povalila na zem a asi hodinu jsme se váleli a bojovali v trávě kolem mlýna… . Kolem třetí šli najednou všichni na kutě, až jsem zůstal jen já, Ziky a Mirka. V prázdné místnosti jsem jezdil na dětském kole a přejel si vlastní půllitr, takže jsem si vymyl starou kvádrovou nádobku na cukr a pivo si točil do ní. Ve čtyři ráno jsme se Zikym začali vykřikovat z plna hrdla písničky jako Žízeň a Lekná, což prý bylo pro Mirku to nejlepší divadelní představení, na jakém za poslední rok byla . O půl páté jsem začal narážet do zdí, utrousil jsem, že se půjdu vyspat, ale Ziky mi zatarasil cestu, takže jsem vyskočil na zahradu oknem (omg!), Mirka se šla podívat, jestli jsem v pořádku, ale to už jsem ležel ve stanu a Ziky mě začal tahat ven za nohy. Když jsem se bránil, šel zaútočit na druhý stan, ve kterém už dobré tři hodiny spaly Peťa s Luckou, až ho Mirka odtáhla zpět do kuchyně, kde usnul na otomanu . Ráno jsme oba vstávali ve dvanáct a oba si nepamatujeme 70% toho, co jsem právě napsal. Až mám podezření, jestli si z nás ostatní neudělali srandu a tohle se opravdu stalo.

Možné to ale je, protože až při ranním úklidu jsem nacházel postupně všechny své věci poházené všude možně po objektu. Mobil ledabyle mrsknutý mezi prázdnými půllitry v kuchyni, peněženka zapadlá mezi pryčnou postele, kde jsem vůbec neležel, klíče kopnuté pod postelí a takovým Olympem mezi ztracenými věcmi byla má vlastní micro SD karta do mobilu, kterou jsem objevil při ranním zametání podlahy celou od prachu .

Ale vážně nejsem hovado… jen čas od času .

««« Předchozí text: Zápis na Vysokou školu ekonomickou v Praze Následující text: Redesignuji, modlím se za kolej s internetem a balím do Varů »»»

1. 7. 2008 Út 18.04 | tisk | Prázdniny, Jaterní zápřah | 0 komentářů | 125x