Zápis na Vysokou školu ekonomickou v Praze

Už je to skoro týden, co jsem si vzal v betonárně volno a podnikl jednodenní výlet do Prahy, abych se zase na pár let upsal jedné z institucí, díky kterým se můžu až do nějakých pětadvaceti let dál vesele flákat (secret code = studovat). Nakonec nezvítězilo ČVUT se svým FEL, jak jsem si myslel původně… po zvážení všech pro a proti jsem se totiž rozhodl pro program Aplikovaná informatika na Fakultě informatiky a statistiky při VŠE.

Prestižnější školou je ČVUT, o tom žádná, ale člověk musí hledět do budoucna. Nerad bych dva roky studoval a nakonec vyhořel na algebrách a podobných zrůdnostech. Neměl bych nic, musel bych začínat nanovo… nedokážu si to dost dobře představit. René mi už v dřívějším komentáři napsal něco v tom smyslu, že na FIS se nemusí dělat úplně celý rok (na rozdíl od FEL, kde mám kamarády, kteří jsou dost často na zhroucení), což by nebylo na škodu… člověk by měl alespoň nějaký čas na svou vlastní práci a projekty. Sečteno a podtrženo… pravděpodobnější se mi jeví, že bakalářský titul získám na FIS; ne na FEL. Pokud ovšem nepoletím hned po prvním semestru .

Večer předzápisový jsem do vyhledávače zadal podobnou frázi, jakou jsem použil i v dnešním nadpise. Hned první odkaz a – alespoň podle jména známý – juneau se svým tři roky starým článkem o zápisu na tutéž fakultu. Na základě přelouskaných informací jsem si odnesl několik typů, jak celou tuhle maškarádu urychlit, ale… ukázalo se, že tři roky je až moc dlouhá doba a spousta věcí se změní, ne-li všechny.

Do Prahy jsem přijel o dvě hodiny dřív (začátek zápisu ve 13:00), z Florence už jsem se automaticky začal přesouvat na Žižkov, ale protože jsem měl opravdu spoustu času, zabral jsem lavičku v parku u Hlavního nádraží a pozoroval lidi. Dělám to vždy, když jsem v Praze. Nejspíš proto, že v každém druhém vidím úchyla, zabijáka nebo kapsáře… nemůžu si pomoct . Najedl jsem se a po půl jedné vyrazil nahoru k Winstonovi, kde už postávalo pár lidí, a protože nepůsobili zrovna sebejistě (já jsem se nějak suverénně také netvářil ), nějak jsem tušil, že jsem doma. Postávat venku nemělo smysl, takže jsem prošel skrz branou a vstoupil do budovy, abych našel starou aulu. Myslel jsem, jak nebudu bloudit, ale byla hned vpravo a kolem ní posedáno asi padesátkrát víc lidí než venku a… mezi nimi Přemek z gymplu. Docela překvapení, nevěděl jsem, že sem jde také, ale alespoň jsme se nenudili. V jednu začali pouštět dovnitř, podepsal jsem nějaký papír s mým jménem (to byl asi ten zápis, hehe) a vyfasoval dvě brožury. Ta první byl náš studijní plán, druhá – ta, kterou jsem musel nechat v autobuse, jinak už fakt nevím – obsahovala informace o tělocviku. Na plátně se spustila prezentace, pár slov si odkroutil proděkan, tajemník a studijní referentka (omg už od prvního dojmu… s tou to lehké nebude ). Všichni náš obor děsně vychvalovali… nečekaně. Z toho mála, co jsem pochopil, nám po absolvování školy asi utrhnou ruce všichni IT giganti v zemi. Při pohledu na předměty mi to tak nepřišlo, no ale… proděkan je jednou proděkanem, tak musí mít sakra pravdu.

Když studijní referentka domluvila, vlna těl se přelila k hromádkám s papíry. Tady jsem dal na junovu radu a do náruče nabral vše, co se jen dalo unést. Žádosti o kolej, formuláře, informace o druhé budově, potvrzení o studiu, index… Pouhá dvě lepidla pro takovou haldu lidí byla odvaha, ale hádej, kdo se k nim dostal mezi prvními . Vyplněné lejstra jsem odevzdával jako druhý… v době, kdy dobrá polovina lidí neměla napsanou ještě ani čárku. Myslel jsem, že si budeme dotvářet rozvrh, ale k počítačům nás vůbec nepustili. Pro první semestr ho tvoří studentům sama škola (kromě jazyků, ty se navolí do informačního systému, který ještě není v provozu ). Co se týká ISIC karty, pro tu si budu muset zajet 19. srpna a další dva dny v září budou ve znamení informačního dnu a imatrikulace… zatím nemám ponětí, o co vůbec jde.

Venku jsem byl asi za hodinu a půl, následovala procházka na Václavák, kde jsem si koupil novou knížku Všichni odcházejí od Wendy Guerra a na Florenci se posadil a poznával kapsáře. Někteří byli více než jasní… během půlhodinky kolem mě prošla pětkrát stejná tříčlenná skupina (bez zavazadel, tlusté stříbrné řetězy kolem krku a sportovní šusťákovky), oči rejdily jednomu více jak druhému, natahovali krky… prostřelit čéšky by bylo málo.

Tak už jsem tedy oficiálně vysokoškolákem. Pokud se to ovšem počítá ode dne zápisu a ne nástupu ke studiu (ten máme někdy 22. září).

««« Předchozí text: Život workerův Následující text: Víkendová poprava bečky a průzkum starého mlýna »»»

23. 6. 2008 Po 19.33 | tisk | Život, VŠE | 9 komentářů | 252x