Život workerův

Dočista už jsem se oddal dennímu režimu, který by mi ještě před nějakým měsícem přišel (v té době, kdy jsem do sebe lil hektolitry kafe a do dvou ráno listoval literaturou ) nereálný.

Po dva týdny, den co den, mě každé ráno v pět vzbudí vlezlý tón mobilu, než se rozkoukám a protáhnu, hodiny ukazují čtvrt na šest a jediné, co stihnu v tomhle stavu udělat, je uvařit si čaj a třikrát kousnout do ztvrdlého pečiva z předchozího dne… pak už musím běžet. Pípnout si příchod, pozdravit se s managementem kouřícím před budovou, vklouznout do montérek a trika, kterému dávám ještě tak týden a začne „kvést“, sebrat pití, rukavice a transmise v dělníka je kompletní. Na hale pokynout kolegům z branže a následující čtyři hodiny dřít jako mezek, než přijde oběd. V deset, tedy v době, kdy každý normální flákač vstává, usrkávám vařící polévku a o pár minut později dělám vše proto, abych nepřestal dýchat, protože porce hlavního jídla v panelárně ti roztahuje žaludek tak na trojnásobek běžného objemu . Pro tamější dělníky s obvodem pasu nějaké hrozné číslo žádný problém… my čtyři brigádníci se zpotíme víc, než kdybychom zaběhli patnáctistovku. Práce nám (dělám ve dvojici s Vojtou) většinou vychází přesně do padla; jen jednou se nám povedl hodinový přesčas, ale o ten ani tolik nejde. Když už ráno vstaneš v pět, je ti jedno, jestli vydržíš do půl třetí nebo o nějakou hodinku déle.

Doma jsem většinou už kolem třetí, ale abych využil odpoledne nějak produktivně, o tom nemůže být ani řeč. Dvakrát jsem byl na pivu, jednou jsem podnikl kratší vyjížďku na kole, ale jinak to není nic světoborného. Co se týká trávení večerů, ty bych také nenazýval zrovna jako „akční“ . Kolem desáté zalehnu, do přehrávače natáhnu několik dílů Scrubs, ale během deseti minut usínám vysílením. Veškerý můj společenský život je ten tam… sociální styky zpřetrhány… ale jsem spokojený. Ještě jeden týden a betonárně můžu říct sbohem. Až do srpna, kdy to začne nanovo .

Ve čtvrtek jsme skončili s pletením sloupů, kterými jsme se zabývali od minulého úterý. Však už bylo načase… ještě pár dní a musel bych si rozmýšlet každé potřesení rukou. Po dvou týdnech každodenní osmihodinové práce se štípacími kleštěmi máme s Vojtou stisk jako svěráky. A to si nevymýšlím… kdo se chce přesvědčit, určitě bychom se domluvili . Když už nebylo co vázat, přesunuli nás na halu k formám a betonu. Náplň práce? Montování, drhnutí, čištění, vytírání, mazání a opětovné skládání forem, do kterých se na konci směny nalije beton, položí se na vibrační stůl a po vyhlazení povrchu tvrdnou do druhého dne, kdy na řadu přichází již zmíněný cyklus montování, drhnutí atd. Dokonce obsluhuji „menší“ jeřáb (nosnost jen 315 kg) na dálkové ovládání, tak co si přát víc ? Až uvidíš betonové stojany na kola, okrouhlý odpadkový koš nebo truhlík na kytky korytového tvaru, které stávají při náměstích, vzpomeň si na glumeta .

Zrovna včera, když jsme obraceli naruby truhlík těžký jako prase (zkus si obrátit dospělé vykrmené prase ), vedoucí haly vyrukoval s hlášku: „Abysme ty naše inženýry nepředřeli!“ V tu chvíli mi to moc vtipné nepřišlo… veškerá krev navalená v hlavě, šlachy na krku naběhlé k prasknutí… parchant jeden . Je pravda, že jim tam na hale asi rapidně zvyšujeme průměr vzdělání, ale tyhle poznámky by si mohl pro příště odpustit .

Mám dva dny volna, ale zatím to tak nevypadá. Ráno jsem po týdnu odkládání posekal trávu kolem domu, odpoledne mě ještě čeká řezání větví či co. Ať žijou prázdniny! 

««« Předchozí text: Je to dřina Následující text: Zápis na Vysokou školu ekonomickou v Praze »»»

21. 6. 2008 So 13.41 | tisk | Prázdniny, Život | 2 komentáře | 159x