Je to dřina

Z režimu prázdninového jsem se během posledních dvou dnů přepnul do režimu pracovního. Nebylo to jednoduché; vždyť kolikrát se mi povedlo vstát přesně na oběd a – pokud nebylo potřeba oběhnout nic ve městě – vydržel jsem v pyžamu snad až do pěti . Teď už je to trochu o něčem jiném. Hlavně ta rána. Ta ospalá rána bývají nejhorší. Kdopak po mně za poslední rok chtěl, abych vstal právě tehdy, když se ti opožděnější pijáci začínají probouzet v zákoutích svých oblíbených non-stopů, ve svitu hracího automatu přepočítávají útratu a představují si, jak přijdou domů, padnou do postele a probudí se, až se jim samotným bude chtít? Dobrá, nechal jsem se trochu unést… ale kdybych si měl teď někam vyrazit a zpít se, asi by mě to položilo po prvním loku .

Už je zase půl osmé. Blíží se to. Ranní cesta ponurou ulicí, podlamující se nohy a slabost v rukách. Alespoň že ten podnik zůstal stejný. Znám to tam až moc dobře, vždyť loni jsem tam strávil bezmála měsíc včetně všech možných svátků a sobot. Letos ale nedělám na hale s betonem (a nezametám, nevyhazuji tunové kusy obrubníku do kontejneru, netahám se se zahradní dlažbou, nelepím flebloky…). Dá se říct, že jsem povýšil – alespoň z hlediska smyslu práce . První den byl sice o ničem, rovnali jsme skladiště, které se nevyklízelo snad od třicetileté války a na podlaze ležela pěticentimetrová vrstva prachu, ale dnes nám konečně dovezli armaturu a dalších sedm dní budu s Vojtou plést sloupy a pilíře na stavbu např. City Parku . Děje se tak na venkovní rampě, což má své výhody i nevýhody. Až přijde slibovaná průtrž mračen, asi se tam utopíme, ale zatím to tak nevypadá . Celé dnešní odpoledne totiž pražilo slunko, na dvacet minut jsem se svlékl do půl těla, drátoval a… teď tu sedím a snažím se moc nenamáhat spálená záda a ramena. Je to dost nepříjemné… zítra vstanu a budu hnědý nebo – a to je ta pravděpodobnější varianta – budu muset najít nějakou volnou košili a doufat, že bolest nebude tak veliká, jinak to bude zlé .

Ještě jsem si vzpomněl, že v sobotu večer jsem se opil. Na tom není nic až tak divného, mám přeci (no dobrá, měl jsem…) prázdniny, uzavřené střední vzdělání, a tím pádem ani žádné svazující povinnosti . Za zmínku ale stojí složení našeho drinkteamu. Strejda, teta, máma a já . Nebudu se nijak zvlášť rozepisovat, nestalo se totiž nic světoborného, ale takhle nějak dopadá člověk, který se chce jít podívat do hospody na fotbal, vytáhne s sebou část rodiny, protože se mu nechce jít samotnému, ale rodina si usmyslí, že ho zřídí a bude mu platit vše včetně toho, co nechce . Inu… naše se Švýcarskem mám v malíku, ale to Portugalsko s Tureckem si pamatuji jen do nějaké desáté minuty. Pak už jen záblesky a ráno s opičkou.

Skvělé, ještě není ani osm. Zastavím si krvácející prst, pustím si nový Futurama film, u kterého pravděpodobně zatuhnu, a ráno zase do rachoty . Eh… už je ten správný čas říct, že začínám nenávidět svou práci, když do ní za prázdniny půjdu ještě… sedmadvacetkrát?

««« Předchozí text: Návrat na svou alma mater a prázdniny v plném proudu Následující text: Život workerův »»»

10. 6. 2008 Út 19.55 | tisk | Prázdniny, Práce | 1 komentář | 155x