Návrat na svou alma mater a prázdniny v plném proudu

Inu, zlenivěl jsem. Sedm červnových dní uplynulo; stala se kupa věcí, až se mi o nich nechce psát. Přesto musím – dovolit si nějaká slepá místa zrovna z toho období, to by bylo harakiri všech mých dosavadních blogerských idejí.

Určitě nesmím zapomenou na první letošní koupání. Hned dvojnásobné. Ve dnech horka, která panovala celý minulý týden, by byl hřích zůstat sedět doma a nevyrazit si někam k vodě. Jeden takový dusný den visel nad hlavami přesně před týdnem – v sobotu. Okno otevřené dokořán mělo na ochlazení pokoje stejný efekt asi jako… puding, takže jsem napsal Prachymu a Vojtovi, vyvezli jsme kola a uskutečnili tak první letošní výšlap na Čerňák. Výšlap je poněkud odvážné slovo, táhli jsme se hlemýždím tempem takovým, že s ohledem na rychlost by se vyplatilo jít pěšky. Ale komu by se v takovém počasí chtělo překračovat rychlost 18 km/h? To byl náš limit, za který se zkrátka nešlo, a když se někdo neuhlídal a spustil si to rychleji, ostatní začali nadávat . Před hrůzostrašným kopcem do VCh jsme se nadopovali kofolou od sličné slečny šenkýřky, v tomtéž kopci mě doping kopl do koulí, když jsem vnímal každou bublinku CO₂ probublávající mým traktem, ale nakonec jsem dojel ehm… nepoblinkaný . Rybník nebyl ještě docela napuštěný, takže při okrajích se vytvořily jakési písečně-kamenité pláže, kde se dalo sednout a opalovat. Mám to tam rád, ale na nějaké dlouhé vysedávání to také není, takže po oschnutí protekla hrdlem ještě jedna kofola a – teď už většinu cesty z kopce – až domů.

V pondělí se celý cyklovýlet opakoval, snad jen s hojnější účastí, když to v jednu chvíli vypadalo tak, že nás pojede snad dvanáct. Nakonec to tak horké nebylo, holky se pravděpodobně zalekly hrůzostrašných dvanácti kilometrů a zůstala jen Kača, která se ale celou dobu držela na předních místech a myslím, že kdybychom se vyhecovali k nějakému závodu, všem by nám natrhla a potkali bychom se s ní až v Jihlavě…

Ta cesta byla vůbec fajn. Sraz byl sjednán na třetí, já sám jsem ještě ve čtyři hodiny vyzvedával kolo ze servisu ve městě, doma jsem vklouzl do plavek a se zpožděním hodina a dvacet minut se snažil dohnat zbylé cyklisty. Nutno dodat, že se mi to málem podařilo . Když jsem dojel na místo, Vojta říkal, že oni sami jsou tam sotva dvě minuty. Zase jim ale nesmím odepřít to, že vzadu se táhl Dundee a navíc se stavovali v hospodě. Ale stejně… možná jsem trhl svůj vlastní rekord v cestě na Čerňák; a to se bere .

Od úterka až do konce týdne jsem obíhal město. Jednou zaplatit paušál, podruhé se vyfotit na zápis, zaplatit jízdenky do Amsterdamu, koupit sloupek DVD, nechat ověřit maturitní vysvědčení notářem, zjistit si informace o ISIC kartě… chtěl jsem si ji pořídit, ale řekli mi, že jako budoucí vysokoškolák ji dostanu už automaticky při nástupu. No proč ne. Také jsem se stavil na svou alma mater, školu, pod jejímiž křídly jsem strávil poslední čtyři roky. Vrátit zapůjčenou sbírku matikářce, vyzvednout si zálohu za vchodovou kartu (div jsem se nepohádal se sekretářkou, prý to mělo být odevzdáno do posledního dne svaťáku, ale mým spiklencem se stal samotný ředitel, takže… ) a dát učebnice z minulých let k prodeji do knihovny. Ještě se tam budu muset stavit jednou. S literaturou (cca 8 knih); ta už se mi do batohu opravdu nevešla. Bylo to fajn, zase si sednout do krčku, o velké přestávce se kolem mě a Hrošíka navíc sesypaly holky ze třeťáku… připadal jsem si jako celebrita . Dokonce jsem na půl očka zahlédl i princeznu. Mno… zase nic, ale prázdniny budou ještě dlouhé, tak třeba… někdy… časem… uvidíme. Ach jo .

Pátek jsem zakončil venkovní akcí u letního kina. Lahvový kozel, jihlavská kapela a neuvěřitelné množství známých a přátel. Z větší části to byl „povídací“ večer, o nějaké opíjení vůbec nešlo. Neměl jsem chuť ani náladu. Vypil jsem všehovšudy jen jedno pivo a zanedbatelné množství slivovice, takže když se pak kolem půlnoci udělala zima a namířili jsme si to domů, šel jsem sice s jasnou hlavou, ale na druhou stranu… nemělo mě co hřát. Má to i svá negativa, ta takzvaná abstinence .

Od pondělí končí zahálka a začíná čtrnáctidenní cyklus práce v betonárně. V pět vylézt z postele, oběd v deset, ve dvě padla a pak si celý zbytek dne stěžovat, jak tě bolí celý člověk. Znám to až moc dobře z loňska . A v srpnu zase… na celý měsíc.

««« Předchozí text: Tři velké pomaturitní akce Následující text: Je to dřina »»»

7. 6. 2008 So 13.09 | tisk | Život, Život | 1 komentář | 162x