Vítej na Šou musí pokračovat!
(zpět na úvod)
Jmenuji se glumet a táhne mi na třicet (toho času je mi devatenáct:). Povoláním student - teď už vysokoškolák; uvidíme, jak se bude dařit dál), snílek, romantik (a žádná mi to nechce věřit :)), hudební žrout (hudbu nejím, jen poslouchám), lamač dívčích srdcí (když se to vezme kolem a kolem...), ještě častější oběť lovkyň chlapeckých srdcí (...tak jsme doma:)), filmový a seriálový fanoušek, milovník přírody, čaje a kofeinu, sportovec, v dávných dobách vášnivý čtenář a grafoman, programátor a pošahaný informatik.
Ke kompromitujícímu materiálu pro bulvár - zpívám ve vaně, od dětských let jím kiwi se šlupkou a na mobilu mám vyzváněcí znělku Red Dwarfa.
Pokud bys měl zájem nahlédnout do starších textů, můžeš zkusit archiv, popřípadě si něco vyhledat nebo si poplavat v guláši - nejzazším koutu webu, kde seženeš kontakt a další informace.
V čem vidím smysl psaní? Víceméně pro vlastní potěšení si formou deníku zapisuji slasti i strasti každodenního života, abych si za pár let sedl a s odstupem času vše v klidu pročetl, zasmál se... zdá se ti to nudné? Mně rozhodně ne, je to můj život.
Trocha toho indiskrétního bulváru
„Po maturitě by měl člověk chlastat a neřešit takové pyčoviny,“ nabádají mě hlasy ze všech možných koutů podvědomí. Ano… samozřejmě. Na druhou stranu – už dlouho se tu neobjevil alespoň minimální náznak patosu a teď se dere ven a je k nezastavení. Jako divoká voda protrhává hráz a mně nedělá větší problém se v něm utopit.
Mám po maturitě. Před dvěma dny jsem odmaturoval. Jak sladce to slovo pořád ještě zní… a bude znít až do doby, dokud poslední zbytky dojmů nesmyje líh a z celé té záležitosti zbude tak maximálně jeden euforický zápis. Přímo o maturitě ale mluvit nechci; to spíš o věci, která s ní úzce souvisí. Posledních 14 dní před dnem D jsem se – dá se říct – opět zamiloval. Jak člověk postupně prochází gymplem do čím dál tím vyšších pater, nových holek, kterých každý rok nastupuje neskutečná suma, si všímá čím dál tím méně. A hlavně si nepamatuje jejich tváře. To už ho krásná neznámá musí opravdu vyvést z míry, aby… však to znáš. Jedné z těch mnoha se to podařilo… princezně z druháku. Žádná barbie, nad jejíž vyumělkovaností by se jistojistě rozplývaly všechny babičky při prohlížení třídní fotky, ale takový typ nejsem ani já. Neobyčejná holka, která mě okouzlila tak, že čas o svaťáku jsem dělil mezi učením a vzpomínáním na ni. Jak nádherně se smála při našem posledním zvonění, jaká přirozená krása z ní vyzařuje. Řekl jsem si, že před maturitou nic zkoušet nebudu. Bál jsem se jakékoliv reakce… věděl jsem, že případné odmítnutí by mi sebevědomí ke zkouškám nedodalo.
Možná jí nejsem lhostejný, existuje tu i šance, že o mně ví. Možné je také to, že si to všechno jenom namlouvám a přikrývám se masou falešných nadějí. Ale hlavně se chovám jako ukázkový blbeček. Celý tenhle zápis je totiž úplně zbytečný, protože kdybych chtěl, už dávno bych býval něco podnikl. Všechno ostatní jsou jen výmluvy. Dopoledne jsem se byl podívat ve škole na zbylé maturanty. Viděl jsem ji před školou, měla s sebou kamarádky… zase jsem prošel kolem bez pozastavení. Jsem to ale hrdina.
Nikdy jsme spolu nemluvili, nemám na ni kontakt, neznám nikoho, kdo by mě s ní mohl seznámit, vím snad jen to, že se jmenuje Renata a je o dva ročníky níž, než jsem býval já. A teď jsem ze školy venku a šance klesají exponenciálně. Nejlepší asi bude pokračovat v zapíjení… na dnešní večer je domluvena další akce, na které už jsem měl tak jako tak být. Co dal? Nakopnout se a zkusit štěstí?
Bojím se, že mi příležitost na hezký vztah propadá jako písek mezi prsty… moc se bojím. A když nic víc, v budoucnu bych se za momentální pasivitu určitě proklínal – sedět a nic nedělat.
Ne, zkouškou z dospělosti opravdu nedospějeme… vždyť už jsem to říkal tuhle.
««« Předchozí text: Opilí od radosti... Následující text: Tři velké pomaturitní akce »»»
28. 5. 2008 St 19.32 | tisk | Život, Zamyšlení | 
10 komentářů | 262x
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
Hm… nedá mi to, abych se nezeptal: „Na co ještě kurva čekáš?“ 
Už jen proto, jak parádně se o tom pak nechá blognout, bych do pokusu o seznámení šel.
No o tom mi něco povídej, přesně před rokem, když jsem maturoval, se mi dělo to samé .. No, já si na ni aspoň vzal icq .. nechtěla mě ale do teď si občas píšeme a když si na to vzpomenu, musím se hrozně moc smát
Pěknej článek, proto bych do toho šel, jde jenom o slova a ne o gatě.. 
A kdyby tě odmítla, tak získáš zkušenosti do budoucna, na vysoký se ti to bude hodit.. 
Problém je v tom, že všechny holky, co jsem kdy měl, jsem nějakým způsobem znal už z dřívějška a seznámení mi nedělalo až takové starosti… no prostě se to vždycky nějak stalo… tohle je pro mě novinka . A teď si připadám jako totální loser .
teda ty se nezdáš, ale…kolikátá to už je? každopádně, pokud se o něco budeš pokoušet, vynechala bych větu „úplně obyčejná“
kotě: Replaced – je to tak lepší … a kolikátá? Není to tak zlé, jak si myslíš .
A jestli se budu o něco pokoušet? Těžko říct… kdybych ji někde potkal samotnou, neváhal bych… jsem sakra odmaturant, ne? Já můžu všechno . Ale teď je otázka, kdy se zase někdy dostanu do školky…
Ahoj, dneska jsem omylem zavítal na Tvůj blog a musím říct – dobré. Zatím jsem neměl více času zkoumat starší články, ale poslední mě dojaly skoro až k slzám. Jsem totiž také letošním maturantem a když si vzpomenu na to, kolik jsem se toho musel naučit a kolik jsem toho neuměl… Jde mi z toho mráz po zádech. Přesně to, co popisuješ, jsem žil já, jenže ještě o 6 dní dříve. Teď to mám za sebou a ve mně je pocit rozpolcení; už „tam“ nechodím a nemusím, ačkoliv jsem tam osm let chodíval dennodenně a častokrát i nenáviděl. Je to zvláštní, když člověk nemusí vstávat, ale na druhou stranu nemá co dělat. Naráz, zničehonic ztratil kamarády, se kterýma osm let vyrůstal. Jo, občas se sejdem, ale už to nebude jako třeba před měsícem, rokem. Holt takový je život a nemá cenu se nad tím nějak více pozastavovat. Co se týče tohoto článku, tak Ti radím; pokud nic nezkusíš, tak se na to vy***. A tím blbečkem budeš. O to horší je pro mě zjištění, že něco podobného jsem si nechal utéct mezi prsty minulý rok. Jak hořké je zklamání v sebe, svou neschopnost. Možná, že kdybych „jí“ to řekl, tak žiju dneska úplně jinak. Jenže já se nerozhoupal a jak to tak bývá, dívka byla v luftu. Měj se fajn, rád se zase někdy zastavim;)
Nooo, nějak jsi musel poznat i ty předešlé, takže no problémo. A vždycky tu jsou kamarádi, kteří ti pomůžou třeba „Have you met Ted?“
