Opilí od radosti...

…si sami trochu lžeme, že zkouškou z dospělosti opravdu dospějeme…

Ach, Karle Kryle, kdyby ty jsi jen věděl, jakou jsi měl se svým textem vlastně pravdu. A že s tebou bude souhlasit i další generace o několik desítek let později, s tím jsi taky počítal? Možná jsi měl sen. Takový, jaký mívají miliony lidí všude jinde po světě. Můj sen, který se – s přibližujícím se datem – vracíval čím dál tím častěji, byl plný klidu, pohody, skartované hromady papírů se středoškolským učivem a oroseného kozla (…). Jedna větší krize přišla v neděli po poledni, to když jsem si začínal myslet, že je vše ztraceno a nic neumím, ale ozval se Drši, ať zaskočím na kafe, a protože… hehe… ztratit už nebylo co, tak… tak jsem tedy šel. Odpoledne už jsem pověsil veškeré učivo na hřebík, zbytek dne pak strávil prázdným brouzdáním po všech luzích a hájích internetu a večer se mi (kupodivu) usínalo bez problému.

Na plané řeči není zvědavá ani ta hrstka čtenářů, která sem svým občasným proklikem zavítá, takže bez dlouhých průtahů – odmaturoval jsem. I když… málem jsem přišel pozdě na slavnostní zahájení . Na počátku stál nápad, že pro okysličení mozku bude nejvhodnější jít do školy pěšky. Něco pravdy na tom bude, ale jen za předpokladu, že si člověk pohlídá čas. Já tak neučinil a posledních pět minut cesty musel klusat, takže na samotné zahájení jsem přiběhl rudý a uřícený, a kdyby mě v tu chvíli někdo donutil sundat sako, na první pohled by ho upoutala nová mapa světa rýsující se mi na zádech .

Třídní pronesl úvodní řeč, stejně tak místopředsedkyně, předseda komise a ředitel. Po zahájení jsem měl ještě nějaké čtyři minuty volného času, ve kterých jsem postával před třídou, než se otevřely dveře a já se během okamžiku dostal do zvláštního druhu transu, kdy jsem nevnímal prostor nebo si to alespoň nepamatuji . Začínal jsem matematikou, losuji… číslo 12. Na potítku se dozvídám, že vlak osudu mě vyhodil na stanici Logaritmické, exponenciální funkce a rovnice. Jedna z lehčích otázek, o to více teorie . Stolda mi přinesla zadání, na kterém bylo několik teoretických podbodů, kterými mám začít, a poté tři příklady.

Teorií nezačínám, přeskakuji ji. Přinejhorším bych něco odvykládal a předvedl až naostro před tabulí. Pouštím se do grafů a během tří minut mám hotové oba. Jako blesk mnou projede zvláštní hřejivý pocit uklidnění, protože vím alespoň něco… nemůžu tedy propadnout. Druhým příkladem je exponenciální rovnice. Chvíli na ni koukám, nedá se převést, s exponenty se také moc nedá hýbat a… jasně! Přeci substituce. Počítám kořeny… první vím z hlavy, druhý musím logaritmovat. Už klidný se obracím k hodinám a do konce zbývá 5 minut. Čas na potítku proletí neuvěřitelným tempem. Pouštím se do posledního příkladu – logaritmické rovnice, ve které využívám věty o logaritmech a na základě stanovených podmínek mi vychází, že rovnice nemá řešení. Čas vypršel. Začínám teorií… co je exponenciální funkce, kreslím oba typy grafů, určuji definiční obory a obory hodnot, v podobném duchu se nese i popisování logaritmu. Teorie zabrala pět minut, teď jsou na řadě příklady. Po podtržení druhého kořenu se obě matikářky zarazily. Proč prý jsem to logaritmoval, když jsem logaritmus zase poškrtal. Cože? Ale ne… po chvíli trapného ticha, kdy zírám střídavě na komisi, střídavě na tabuli, se opravuji a zapisuji výsledek. Teď už správně. Mažu si kousek tabule a pouštím se do druhého příkladu. Po předchozím zmatku zapomínám na podmínky a vzpomenu si na ně až tehdy, když už mám podtržený výsledek. Obě matikářky se smějí, že lepší pozdě, než nikdy . Kořen mi vyšel roven 7, konstatuji, že za podmínek x > 13 nemá rovnice řešení. Stolda není spokojená, podle jejího výsledku by rovnice řešení mít měla. Znovu se vracím k podmínkám. Bože! x + 13 > 0 … tím pádem x > 13 mluví samo za sebe . Dopisuji znaménko mínus, ve zbývajícím čase vysvětluji, co je to přirozený logaritmus, zmiňuji se o eulerově konstantě a předseda zahlásí, že čas vypršel.

Na chodbě se dostávám do euforie. První předmět mám za sebou. Jdu si pro kafe a soustředím se na zeměpis, který mě čeká za půl hodiny. Jednu otázku jsem ani neviděl – atmosféra – a jsem smířený s tím, že jestli si ji vytáhnu, lepší jak 3 to nebude.

V 9:15 si mě volají, prsty objíždím hrany očíslovaných kostiček a tahám si otázku č. 6. Atmosféra! Na potítko se plížím jako na popravu. Pepa donese seznam a zadání otázky. Tolik se mi ulevilo, atmosféra je podle tamního značení pod číslem 5. Na mě tím pádem připadla hydrosféra a světový oceán. Čas na potítku se tentokrát neskutečně vleče. Nejspíš proto, že lovím z paměti veškerá fakta, která jsem letmo prolétl ve čtvrtek. Zeměpisu jsem opravdu moc přípravy nevěnoval, ale při zkoušení se snažím tvářit sebevědomě. Začínám pojmy, na mapě ukazuji nejhlubší místa v jednotlivých oceánech a trapas nastává, když nemohu najít Mariánský příkop. Pokračuji vlastnostmi mořské vody, které zaberou určitě víc než půlku času a jen okrajově se zmiňuji o slapových jevech. Bohužel… předseda mě chytá za slovo a chce o nich vědět něco víc. V hlavě mám prázdno. Kromě toho, že mluvíme o přílivu a odlivu, už nevím vůbec nic. Třídní mi kreslí v jedné rovině Zemi, Měsíc a Slunce a já mám ukázat, kdy nastává hluché dmutí a skočný příliv… nevím, opravdu nevím. Začíná mi být horko. Čas vypršel.

Ze třídy vycházím v mnohem horší náladě než po prvním předmětu. Čeká mě angličtina. Verča, která maturuje z hudebky, své zkoušení v hudebně krapet přetáhla, před naší třídu přicházejí angličtinářky a dávají se se mnou a Venou do řeči. Přiznávám se naší profesorce, že jsem ani neviděl geografické otázky. Čas běží, už 3 minuty jsem měl sedět na potítku, ale komise je pořád dole v hudebně. 5 minut pryč… ten čas na přípravu mi nikdo nevrátí.

Konečně přibíhá Pepa, odemyká třídu a já si losuji otázku. Číslo 12. Bohužel… až moc dobře vím, co se pod tímto číslem skrývá – Czech republic, Prague, interesting places in our country. Za normálních okolností hezká otázka, ale když celou kostru vymýšlíš až na potítku (navíc jsi ochuzen o celých 7 minut), začíná tě chytat amok. Nakonec jsem splácal dohromady několik reálií ze zeměpisu (převážně geografii, různé vodstvo, rybníky a hory), z všeobecného přehledu, který snad také mám (to když jsem vyjmenovával rybníkáře z jižních Čech a několik automobilek a slova kněžny Libuše ). Začínám mluvit a prvních 10 minut se skutečně chytám, nepřerušují mě… v poslední části nastává krize. Docházejí mi slova, nevím a nenapadá mě, o čem dalším by se ještě dalo mluvit… přísedící angličtinářka mi dost pomáhá tím, že mi klade různé otázky, na kterých se alespoň trochu rozmluvím a… konec. Angličtina, u které jsem si byl jist jedničkou, se mi tedy také poněkud zvrtla.

Zbývá mi poslední předmět… čeština. Kromě poválečné poezie jsem viděl vše, jen gramatickou část jsem dost podcenil, ale spoléhám na šťastnou ruku. Po příchodu češtinářek ze mě opadá i ten poslední kousek nervozity, který se mě ještě držel. Jsou příjemné, povídají nám o svých studiích .

Losuji a vytahuji si otázku č. 8. Jaká smůla se na mě nalepila v angličtině, o to větší štěstí mě potkalo v češtině. Karel Havlíček Borovský a Božena Němcová. Jedna ze dvou otázek, které jsem si chtěl z literatury opravdu moc vytáhnout… a podařilo se. Neuvěřitelné . O Havlíčkovi toho vím spoustu, na Němcovou se zaměřuji spíš z hlediska bulvárního, ale od obou autorů mám načteno, umím zarecitovat dva epigramy, prostě krása . Na gramatiku zbývají poslední dvě minuty. Mám určit pořadí ve větách a jejich druh, což určuji špatně. Ale na druhý pokud se strefuji. Dalším úkolem jsou slovní druhy… to dávám. Jen u antonym, která mám tvořit ke známým příslovím, jsem úspěšný napolovic. Ke „Spoléhej sám na sebe“ utvářím „Více hlav víc ví“. Na druhé už si bohužel nevzpomenu. Ze třídy ale vycházím s hlavou vztyčenou . Mám to za sebou!

Dobu mezi čekáním využila naše čtyřka (já, Libor, Verča a Vena) k strašnému bugru, kdy jsme se zavřeli do jedné z prázdných tříd, začali řvát, šoupat lavicí, kreslit na tabuli obrázky ne zrovna hodné čerstvých maturantů, ale čas nám alespoň rychleji utíkal a 13:10 – doba vyhlášení výsledků – byla najednou tady.

Volali si nás po jednom a hlavní slovo měl předseda. "Vážený maturante… tedy, vlastně už absolvente, pokud to takto mohu říci, maturitní komise zhodnotila vaše výsledky takto.

Matematika – chvalitebný

Zeměpis – chvalitebný

Anglický jazyk – chvalitebný

Český jazyk – chvalitebný

Celkem tedy za 8… co víc si přát? Sice nekráčím ve šlépějích ostatních kolegů grafomanů, ale já byl duchem u piva už i tehdy, když mi jeden kantor po druhém třásl pravicí a já jen opakoval jako robot slovo „děkuji“.

Samozřejmě jsme to oslavili… večer na Vrtuli. Sešla se nás pořádná grupa nejen „odmaturantů“, ale i známých z nižších ročníků a ten večer jsme si užili takovým způsobem, že dnes večer si musím dát pauzu a pokračovat až od zítřka, jinak bych se zruinoval během prvních dvou dnů. Tělesně i finančně .

Je to strašný román… jak tak vidím, napsaný hlavně pro mě, protože kdo to dočte až do konce, je u mě opravdu dvorní hltal blábolů .

««« Předchozí text: Za 17 hodin to začne Následující text: Trocha toho indiskrétního bulváru »»»

27. 5. 2008 Út 16.09 | tisk | Život, Život | 6 komentářů | 244x