Dovolená ve Švýcarsku

Po šesti dnech strávených v nádherném prostředí lesů, hor a ledovců jsem zpět v Čechách. Přemýšlel jsem, zda má vůbec cenu, psát si jakýsi osobní cestopis, který by v kostce shrnul celou šestidenní pouť, když jsi tam se mnou nebyl, a tudíž z toho stejně nic mít nebudeš. Přibereme fakt, že článek by byl s největší pravděpodobností nechutně dlouhý, obohacený o mé choré mozkové výplody, které … ano, jdu na to .

Hlavní náplní dovolené bylo poznávání alpských vrcholů a švýcarské přírody jako takové. Pokud jsem se ti ještě nezmínil, tak věř, že jsem kulturní barbar, kterému to v rozkroku necuká hned, jen co spatří kostel nebo katedrálu. Courání po památkách není má parketa. Zájezd jsem absolvoval s mámou (člověk tzv. „horofilového“ typu ). Za těch pár dní jsem nafotil nějakých 354 fotek. Roztřídím je, nejlepší vyberu a umístím do fotoalba. Prozatím jsem pár z nich vybral a zakombinoval je do článku.

Den první – odjezd z republiky

Odjezd autobusem od hotelu Diplomat v Praze. Vzdálenost 124 km (Jihlava-Praha) jsme překonali žlutým autobusem společnosti Student Agency, který nás na nádraží Praha-Florenc dovezl okolo 18:30. Měli jsme spoustu času, který jsme záhy využili k procházce po Praze. Došli jsme až k budově VŠE, kde má spolucestující zamlada studovala a chtěla se přesvědčit, zda ještě stojí proslavená hospoda U Turka . Pod Winstonovou sochou jsme něco málo pojedli a poté se vydali zpět na Florenc (do úschovny pro tašku). Čas jsme měli úplně ideální, neboť na Dejvickou, odkud byl ve 22:00 oficiální odjezd, jsme dorazili s dvacetiminutovým náskokem. Po nástupu do autobusu už se toho moc dělat nedalo. Tma jak v ranci, kochání se českou tmou, později německou, ale spánek ne a ne přijít. Jediné, na co jsem se časem zmohl, bylo tupé pozorování koberce v uličce.

Den druhý – Pilatus, Luzern

Usnul jsem až k ránu, když jsme projížděli Rakouskem a za oknem se třpytilo Bodamské jezero. Při průjezdu Švýcarskem jsem stále spokojeně poklimbával, ale jak se brzy ukázalo, nemělo to být nadlouho. „Spokojil“ jsem s třemi hodinami spánku, snažil se nemyslet na pálení v očích a žít se s tím dalo . Zubačkou na Pilatus, což byl jeden z těch slabších kopečků (2132m n. m.), jsme odjeli po desáté.

Nahoře bylo nádherně. Prošli jsme většinu teras a vyhlídkových ploch, pořídili vrcholové fotografie, ale ani ta nejkvalitnější fotka ti nevynahradí ten pocit, kdy sedíš na okraji skály a v uších ti hučí horský vítr. Za chvíli bych si začal připadat jako jódlující bernardýn.

Při sestupu jsme ze sebe začaly postupně stahovat jeden kus oblečení za druhým. Teplotní rozdíl byl dosti značný. Nahoře slabých deset stupňů, dole dobrých třicet. Při cestě za ubytováním jsme ještě navštívili městečko Luzern. Překvapila mě čistota a řád, kterým město panovalo.

Den třetí – Jungfraujoch

Počasí bylo od časného rána výborné, viditelnost také skvělá. Díky tomu byl vidět průsmyk Jungfraujoch už z parkoviště. Nutným zlem byla dvouhodinová cesta autobusem do regionu Jungfrau, kterou jsem naštěstí téměř celou prospal.

Zubačkou přes Kleine Scheidegg jsme stoupali nádhernou alpskou krajinou vzhůru až k ledovcům. Neubránil jsem se srovnání českého venkova s tím švýcarským. Všude, kam jen oko dohlédlo, se nacházely staré dřevěné domky. Přesně takové, které by se u nás už dávno bouraly. Pokračovali jsme čím dál tím výše, skrz horu Eiger šplhali do výšky 3454 m. n. m., kde se nachází nejvýše položené evropské nádraží, a posléze se vydali přímo na ledovec.

Den čtvrtý – velikán Mont Blanc

Budíček na pátou působil jako bodnutí nožem. Do prázdného žaludku jsem s problémy dostal veku s džemem a ani dvě kávy, na které jsem vystál nekonečnou frontu, moc nepomohly. Čekala nás dvouhodinová cesta autobusem do Martigny, kde jsme měli nastoupit na vyhlídkový vlak Mt. Blanc Express. Počasí se drželo na stejně vlně jako moje ranní nálada – zamračeno, mlhavo, sychravo. Cesta vyhlídkovým vlakem, kdy člověk nevidí na pět metrů dopředu, je přinejmenším podivná . Všechno se to ale změnilo příjezdem do francouzského Chamonix Mont Blanc. S odstupem času si říkám, že jsme měli až neuvěřitelné štěstí na počasí. Kolikrát se lidé vracejí domů s tím, že skrz mlhu neviděli vůbec nic. To my, po vystoupení na vrch Aiguille du Midi, jsme se mohli kochat pohledem na většinu rozsáhlých ledovců a masiv nejvyšší hory Evropy – Mt. Blanc (4807m n. m.). Stál jsem tam s otevřenou pusou a zíral jsem na to, co dokázala příroda bez cizí pomoci vytvořit.

Den pátý a šestý – Bern, Curych, domů

Na cestě domů jsem měl tu čest navštívit hlavní město Švýcarské Konfederace – Bern. Říká se, že Bern je městem podloubí, kašen, květin, medvědů a studentů, které svým tokem obepíná největší z řek v zemi – Aare. Je to pravda … největší úspěch mají ale medvědi . Bern na mě působil neutrálně, ale rozhodně přívětivěji než Curych. Největší město Švýcarska se tváří jako špinavá evropská metropole, která opovrhuje všemi zásadami státu. Když jsme večer odjížděli, byl jsem šťastný, že jsme z Curychu pryč. Cesta zpět proběhla v podobném duchu jako cesta tam … bože, to jsou mi slovní obraty. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát se mi nepodařilo usnout vůbec.

… což je chyba, protože nechutný pocit spánku se na mě sápe právě teď. Doufám, že jsem alespoň ve stručnosti naznačil, jak jsem se těch posledních pár dnů měl. Ani jsem si nevšiml, že už je po půlnoci.

««« Předchozí text: Na pár dní k Mont Blanc Následující text: Stoneman »»»

1. 8. 2007 St 00.54 | tisk | Život, Prázdniny | 11 komentářů | 421x