Pozdrav z Holandska

Za nekrestanskych 3.50 E mam pravo na necelou hodinu internetovani. Nemuzes po mne chtit, abych se rozepsal nejak vic… S sedivym prostredim internetove kavarny, ani holandskou klavesnici se pravdepodobne nespratelim. Spot o pobytu, zabave a zivotu v Purmerendu a Amsterdamu bych mohl vypotit po navratu, ale je to jen predbezny plan . Dovolil bych si pozdravit Ceskou republiku, jeden rychly obrazek z web kamery a… 

19. 7. 2008 So 16.45 | Prázdniny, Život | 0 komentářů | 37x

Odjíždím do země zaslíbené, tulipány a marihuanou oplývající

Dvakrát jsem se vyspal ve své posteli, v žaludku mi zmizel jeden teplý oběd, vyměnil jsem špinavé oblečení za čisté… a mizím dál do světa. Dnes o půlnoci vyjíždíme z Prahy, kolem čtvrté odpoledne už bychom měli postávat v Amsterdamu na nádraží.

14. 7. 2008 Po 18.00 | Jaterní zápřah | 4 komentáře | 86x

43. Mff a filmy, které jsem viděl

Co bych to byl za člověka, kdybych strávil týden na filmovém festivalu, a přitom se nezmínil ani o jednom filmu? Jak už jsem psal naposledy, v kinech jsem strávil zhruba šest regulérních dnů (nepočítám sobotu, kdy jsme přijeli… a také sobotu, kdy jsme se vraceli zpět), shlédl na dvacet filmů, z toho tři premiéry a spoustu dalších filmů, které se v Čechách nikdy nevysílaly – a jen tak asi nebudou. Co se mi na filmech líbilo? Originalita, neurčité konce nechávající prostor divákově fantazii… dovolil jsem si zde vytvořit malý seznam. Kurzívou je vždy znázorněn komentář tvůrců, pod kterým jsem se zase já pokusil v kostce shrnout své vlastní dojmy.

neděle

Absurdistán, Německo, 2007 – na MFF, na CSFD

Dívka Aja a mladík Temelko mají podle hvězd ideální podmínky k milostnému vzplanutí. Aby se tak mohlo stát, musí se nejprve společně vykoupat. Z vodovodního kohoutku v jejich vesnici, situované v poušti někde mezi Evropou a Asií, však nespadne ani kapka. Napětí mezi muži a ženami graduje v téměř válečný konflikt, kdy ženy odmítají sdílet s muži lože, a Temelko se musí zavčas odvážit k rozhodnému činu, aby se zatím nezměnila konstelace hvězdné oblohy.

Česká premiéra. Vůbec první film, na který jsem ve Varech dostal. Vtipné, nápadité… nejednou jsem se neubránil výbuchu smíchu. Když si představím, že je to natočeno podle skutečné události… . Ve filmu se neobjevuje moc dialogů, připomíná spíš grotesku. Po představení byl přítomen sám pan režisér (sympaťák a vtipálek) se dvěma herečkami, aby se společně poprali s dotazy diváků, kterých bylo požehnaně. Hlavní roli v tomto filmu ztvárnila i mlaďounká Češka Kristýna Maléřová.

Pýchavka (Puffball), Velká Británie, Irsko, 2007 – na MFF, na CSFD

Mysteriózní thriller. Mladá architektka Liffey přijíždí s přítelem na irský venkov splnit si svůj sen – zrenovovat starý dům. Mabs žije na sousední farmě se svou rodinou a s poněkud zvláštní starou matkou. Mabs má již tři dcery a zoufale touží po čtvrtém dítěti, tentokrát chlapečkovi. K dosažení svého jsou Mabs a její matka ochotny využít i praktiky, pro něž se nejčastěji užívá označení „okultní“. Kameny, domy nebo drobné předměty jako by do svých struktur, jež přežijí generace, absorbovaly příběhy a emoce těch, kteří s nimi přišli do styku. Pohled na bílou zeď domu nebo kámen v lese se znenadání mění, protože za zdánlivě neškodnou slupkou „mrtvých“ věcí prosvítá skrytý svět, jenž existuje v perspektivách, které jsou mimo kontrolu lidského chápání.

Naturalisticky laděné erotické scény, černá magie, močení na houby a jejich následná konzumace jako prostředek proti neplodnosti – dobrá, zajímavá to kombinace, ale proč proboha ta neskutečná kvanta surrealismu a mystiky? Malé bezvýznamné plus bych udělil ztvárnění syrového irského venkova, ale snové vraždění novorozenců, rozbodanou těhotnou ženu, pýchavky o velikosti medicinbalu? Nikdy víc.

pondělí

McCabe & Mrs. Miller (McCabe a paní Millerová), USA, 1971 – na MFF, na CSFD

Píše se rok 1901 a do deštěm zmáčeného hornického městečka na úpatí zalesněných kopců přijíždí cizinec jménem John Q. McCabe. Bývalý hazardní hráč otevírá v nehostinně vyhlížející osadě nevěstinec, který se s příchodem protřelé prostitutky a posléze obchodní partnerky Constance Millerové mění v prosperující podnik. Jednoho dne však zástupci velké důlní společnosti projeví zájem odkoupit McCabův zrealizovaný sen. Hrdý podnikatel odmítá a příchod najatých pistolníků bez skrupulí je jen otázkou času.

Jeden z nejlepších westernů, jaké jsem kdy viděl. Drsné prostředí, strhující herecké výkony a konec, který si vysloužil dlouhý, předlouhý potlesk. Líbila se mi i hudba prostupující většinou filmu. Ještě dlouho jsem vstřebával, jak se McCabe vypořádal s trojicí najatých zabijáků. A jak to nakonec dopracoval… .

Děti noci, Česká republika, 2008 – na MFF, na CSFD

Ofka propadla zvláštní letargii: zatímco většina jejích spolužáků ze střední školy pokračuje ve studiu, ona odmítá opustit šalebné pohodlí dětství, jež se však rychle začíná měnit v dusnou past. Prodává v nonstop obchůdku svého švagra Edy a nechává kolem sebe poletovat střípky zmarněných osudů stálých i náhodných zákazníků i těch dávných kamarádů, kteří stejně jako ona skutečně žijí pouze v noci. Občas zaskočí za partičkou popíjející ve vltavském přístavu, potuluje se ulicemi s podivínským Ubrem, který z popelnic fascinovaně loví odložené věci a beznadějně ji miluje, vyhýbá se Mírovi, jenž ji naopak milovat přestal. Je jí však pořád jasnější, že jednoho dne se musí rozloučit s dětstvím, překročit hranice rodné čtvrti a začít něco dělat se svým životem.

Premiéra českého filmu, jehož režii má na svědomí Michaela Pavlátová – ta do Thermalu dorazila i s početnou delegací složenou z herců, producentů, kameramanů a zvukařů. Příběh spíše průměrný… Citově rozevlátá a životem zklamaná Ofka se celý film hledá, až si v úplném závěru uvědomí, že takhle by to dál nešlo a zase uchopí svůj život – alespoň částečně – do svých rukou. Od filmu jsem čekal víc. Náplastí na zklamání byly skvělé herecké výkony Issové a Mádla, jehož Ubry mi vyčaroval úsměv na tváři pokaždé, kdy se mihl na plátně.

Revanche (Odplata), Rakousko, 2007 – na MFF, na CSFD

Zní to jako stará známá písnička: když se bývalý zlodějíček Alex rozhodne vyloupit venkovskou banku, aby tak svou ukrajinskou přítelkyni vytáhl ze začarovaného kruhu dluhů a nucené prostituce, je jasné, že to neskončí dobře. Originalita tohoto příběhu o zločinu spočívá v tom, jak svůdně je jeho pulzující kriminální zápletka pozvolna překryta monotónním rytmem přírodních procesů. Zatímco uřvané velkoměsto nejprve násilně propojí osudy několika různorodých postav, lesní samota a tiché střídání ročních období dokážou obrousit hrany i toho nejbolestnějšího konfliktu.

Na tenhle film jsem se dostal, jak se tak říká, za pět minut dvanáct. Lístek mi deset minut před začátkem promítání předal Dundee s tím, že se mu nechce a odchází na pivo. Prohloupil – sám bych tenhle film zařadil mezi top 5, co jsem na Mff viděl. Amatérský zlodějíček, který při vybírání banky přijde o svou přítelkyni poté, co ji nešťastnou náhodou zastřelí policista mířící na pneumatiky. Trpí oba. Alexe sžírá touha po pomstě a ukrývá se na statku svého starého a nemocného dědečka, kterému začne pomáhat se dřevem. Policistu pomalu zabíjejí výčitky svědomí z promarněného života. Brilantní psychologie postav, skvěle zvládnutý závěr…

Witchfinder general (Lovci čarodějnic), Velká Británie, 1968 – na MFF, na CSFD

Lovec čarodějnic Matthew Hopkins projíždí Anglií sužovanou občanskou válkou a krutým mučením vynucuje „přiznání“ svých obětí. Když znásilní mladou ženu, její milý, voják, mu přísahá pomstu.

To, že je nějaký film kultovní, ještě neznamená, že je dobrý. Poté, co ho všichni tak nadšeně vychvalovali, jsem se těšil na podobnou porci, jakou mi kdysi poskytlo Kladivo na čarodějnice. Krev z červeného vosku, černobílé postavy… Místy bylo tohle dílo tak absurdní, že vybuchoval smíchy celý sál. „Myslím, že vás chtěl zabít pane…“ nebo „Ty jsi mi ho sebral! Sebral! Sebral!“ – Kdo zná, pochopí .

úterý

René, Česká republika, 2008 – na MFF, na CSFD

„Proč žádná část mýho zasranýho života nedopadla dobře? To neví nikdo. Ani Bůh. Bůh má volno a čte si porno,“ píše ve svém Deníku zapomenutého nenapravitelný kriminálník a také osobitý spisovatel René Plášil, hlavní postava dalšího časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové. Se syrovou autentičností režisérka celých dvacet let zaznamenává smutný osud Reného na jeho pouti mezi vězeními a krátkými pobyty na svobodě.

Celosvětová premiéra dalšího časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové. Jeden z filmů, na které jsem se těšil snad už od začátku festivalu. Měli jsme možnost sledovat dvacet let života recidivisty a neskutečně inteligentního člověka Reného Plášila, který se od sedmnácti let pohybuje na hranici svobody a života za mřížemi. Film je protkán jeho myšlenkami, úryvky z dvou vydaných knih… nejzajímavější na tom všem mi přišel vztah Reného a režisérky. Jejich rozhovory, strasti, které je během natáčení potkali (René vykradl byt i samotné Třeštíkové, počátky jeho nemoci, osud obou přítelkyní…). Po skončení filmu byla přítomna i samotná režisérka a ochotně zodpověděla všechny – vesměs i zajímavé – dotazy. V současnosti je René na svobodě a prý se chystá na pražskou premiéru filmu, která má být někdy za týden .

Paris (Paříž), Francie, 2008 – na MFF, na CSFD

Život profesionálního tanečníka Pierra změní zjištění, že trpí těžkou srdeční chorobou a zachránit ho může jen transplantace. Hrozba smrti radikálně proměňuje jeho pohled na svět – především na lidi, které ve svém životě dosud jen sebestředně míjel… Patří mezi ně Pierrova sestra Élise, sociální pracovnice pečující sama o své tři děti, bezstarostné sestry pracující v oblasti módy, bezdomovec, prodavači zeleniny, historik specializující se na Paříž či ilegální přistěhovalec z Kamerunu… Nikdo z nich není výjimečný, každý však s nasazením prožívá svůj jedinečný život, plný naděje a touhy.

Nejlepší film, který jsem ve Varech viděl. Pletenec několika životních osudů, působivá role nemocného Pierra. Brilantní herecké výkony. Nemám slov – tohle je potřeba vidět.

The Man Who Changed His Mind (Tajemství vynálezce), Velká Británie, 1936 – na MFF, na CSFD

Vynikající neurolog odhalí způsob přenosu lidské duše do těla jiného člověka a rozhodne se využít tento objev pro vlastní nekalé cíle.

Půlnoční film, před kterým jsem vypil tři plzně a druhou polovinu proklimbal, takže se neodvážím hodnotit . Líbila se mi ale postava sluhy na kolečkovém křesle a neskutečné množství páček a hejblátek, kterými se spouštěl stroj. Ať žije futurismus! Ať žije představa budoucnosti z třicátých let!

14. 7. 2008 Po 16.48 | Prázdniny, Život | 1 komentář | 45x

Jak bylo na 43. Mff v Karlových Varech

Před více než týdnem odstartoval další ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Lázeňské městečko se mávnutím hůlky proměnilo v pulzující shromaždiště filmových fanoušků, českých „celebrit“ (ehm, ehm), zahraničních režisérů, herců a vůbec všech, kteří mají co do činění s filmem. Sám jsem se letošního ročníku účastnil jako baťůžkář, a protože to byl moc fajn týden, neodpustil bych si, kdybych se o něm alespoň v krátkosti nezmínil.

V tomto příspěvku se nebudu zabývat filmy, na ty přijde řada později.

Do Prahy jsem odjížděl pátého července, druhý den po oficiálním zahájení, s batohem na zádech, stanem v ruce a druhým Stanem po boku. Cesta bez komplikací (snad až na protější směr, kde se v důsledku bouračky vytvořila několikakilometrová kolona nahánějící pořádný respekt, ale ta nás nepálila), za hodinu a půl už jsme postávali v areálu na Florenci… spoj do Varů nám jel až za dvě hodiny, takže padl návrh navštívit legendární nálevnu U Fandy (zelená bouda poblíž Florence exteriérem připomínající garáž), ale nebylo nám přáno. Když nás otevírací doba poslala do patřičných mezí, utáhli jsme bagáž a vydali se na krátkou tůru po Praze, abychom skončili ve smíšeném zboží, jehož majitelem byl sympatický asiat Nguyen, nakoupili dva braníky a šli si oddychnout do blízkého parku (mapami.cz označován jako Karlínské náměstí). Park působil značně zaplivaným dojmem, všude se válely nedopalky cigaret, prázdné flašky od vodky, pár laviček od nás posedával dětský gang žebrající cigarety a dvakrát se nás někdo zeptal, jestli u sebe nemáme nějaký skéro. Ale jinak tam bylo hezky – vyhřívali jsme se na slunku, s pivem v ruce upíjeli zbývající čas a z nedalekého kostela doznívaly chorály; konala se tam nějaká svatba či co. Ke Nguyenovi jsme zavítali ještě jednou, ale potom už byl opravdu čas k návratu zpět na autobusák.

Cesta byla tentokrát delší, navíc… deset minut po odjezdu z Florence se ozvala ta prokletá piva od Nguyena a – hlavně díky nim – to byla asi ta nejhorší cesta, jakou jsme jak já, tak i Standa, kdy absolvovali . Dvě a čtvrt hodiny! Dvě a čtvrt hodiny! Nechybělo málo a… vzpomněl jsem si na díl South Parku a výklad Randyho Marshe, proč bůh vytvaroval mužské přirození do hadovitého tvaru a vynalezl lahve s okrouhlým hrdlem . Ufff… never more. Ve Varech jsme vystupovali div ne v křečích, dobelhali se s k nejbližším smrčkům za autobusákem a… rozkoš číslo jedna .

Potom jsme se notnou chvilku toulali, ani za mák se nemohli zorientovat, bloudili a ptali se na vodácký kemp, abychom ho nakonec našli asi kilometr od nádraží. Poprali jsme se se stanem, vykoupali se v Ohři a vydali se do centra koupit akreditace. Ty se pořizují v hotelu Thermal, cena se odvíjí od počtu dnů a my za tu svou dali 700,– (platná po celý festival, se studentskou slevou). Verča si kupovala pětidenní… stála ji tuším 450,–. Smůla byla, že jsme dorazili až navečer a stihli si tak na další den rezervovat jeden jediný film. Všechno ostatní už bylo vyprodané. Ono je to s těmi rezervacemi vůbec takové všelijaké. Pokud chce člověk vidět kvalitní film, musí vstát v sedm hodin ráno a poslat sms zprávu s vybranými kódy, pokud ani to nestačí a zpráva se vrátí zpět s tím, že dva ze tří vybraných filmů už jsou obsazené, ještě v polospánku je nutné vklouznout do oblečení, běžet až k Thermalu, kde se v osm hodin ráno otevírají pokladny, vystát hodinovou frontu a doufat, že zbyly lístky ještě alespoň na něco, co nestojí za úplnou bačkoru. Pokud nevyjde ani tohle, je tu ještě jedna možnost, která se mi nejednou osvědčila, a díky které jsem viděl vlastně asi… pět filmů? Spousta lidí si rezervuje místa, ale na film nakonec vůbec nejde, tím pádem si stačí půl hodiny před promítáním stoupnout do postranní fronty a doufat, že se dostaneš mezi těch 10–40 vyvolených (záleží na velikosti sálu), kteří budou vpuštěni bez lístku. Díky tomu, že nejsou obsazená všechna sedadla… a pokud se promítá ve Velkém sálu hotelu Thermal, existuje tu 80% šance, že se na projekci dostaneš. Celkem se promítá ve dvanácti prostorách, já byl na filmech v šesti z nich. Při jejich hledání jsem si docela dost prošel i samotné město. Fascinovala mě hlavně milionářská čtvrť, které dominoval obří pravoslavný kostel… honosný až běda. Zvláštní je také to, že každá – i ta nejméně důležitá instituce – sídlí ve Varech (alespoň tedy v okolí Thermalu) ve zdobené lázeňské budově.

Karlovy Vary, to jsou také prameny… je jich tuším 12, ale vybavují se mi jen Mlýnský, Rusalka, Skalní a Libuše. K jejich ochutnávání jsme se dostali někdy o půl třetí ráno v neděli . Říkej si, že jsem barbar – je to všechno slané, o různých teplotách, ale rozdíl mezi jednotlivými prameny jsem téměř nezaznamenal. Co ještě stojí za zmínku – undergroundová scéna nacházející se pod obloukem jednoho z mostů. Každý večer tam vystupovaly dvě kapely, po nich se promítal film… Viděl jsem tři koncerty, pět kapel, povětšinou punk a metal, z toho jedno vystoupení bylo asi to nejlepší, co jsem zatím na živo viděl. Podařilo se mi je najít na Bandzone, ale už to není to, co zaznívalo pod mostem  .

K pobytu řeknu jen tolik, že jsme žili naprosto zhýrale. Spali jsme ani ne čtyři hodiny denně, každý den se myli a koupali v Ohři… jídlo a pití? Povětšinou fast food a pivo – odborník na životosprávu by zaplakal . Za šest dní, kdy jsem chodil po kinech, jsem shlédl dvacet filmů. Z toho čtyři celosvětové premiéry.

Doma se mě také ptali, kolik že jsem to vlastně zahlédl „celebrit“… inu, ve vzdálenosti do dvaceti metrů se kolem mě mihli Eben, Trojan, Liška, Ondříček, Sláma, Troška, Lipský, Třeštíková, Hřebejk, Mádl s Issovou, Macháček a spousta dalších, na které si teď bohužel nevzpomenu. S Hřebejkem jsem seděl v jednom kině. Na premiéře filmu René, po zhasnutí všech světel, se asi dvě sedadla ode mne posadil muž se lví hřívou a lennonkami. Říkám si: „Sakra, to by v tom bylo, jestli tohle není Hřebejk.“ A co mě nečekalo po rozsvícení světel… .

13. 7. 2008 Ne 20.30 | Prázdniny, Život | 3 komentáře | 71x

Redesignuji, modlím se za kolej s internetem a balím do Varů

A notebook? Notebook už je na dosah; těším se . Statistiky návštěvnosti prozrazují asi tolik, že ještě pár článků podobného ražení a do půl roku mě přestanou číst i ty yahoo/google/seznam/a další podobná pakáž roboti. Hrstka nejvytrvalejších, kteří by se už teď dali spočítat na prstech jedné ruky, snad vydrží, ale musím je upozornit, že skandálů celebrit, novinek z podsvětí, ani otevřených sexuálních zpovědí na téma…, se zde nedočkají .

Vsadím se, že prohlížeč právě zavřeli 3 ze 4 náhodných kolemjdoucích .

Ve čtvrtek jsem sebral klacek, bránící se lenost zahnal do lesa a po nějakých dvou letech (bo jak dlouho už to tu vlastně vykrmuji) stvořil nový design. Kde jsou ty časy, kdy jsem jako šestnáctiletý objevil kouzlo kaskádových stylů, s fonty a bordery strávil nejeden osamělý večer, a myslel si, že můžu kandidovat přinejmenším na prezidenta. V té době jsem chrlil průměrně čtyři nové (a hrozné, přirozeně) weby týdně. Potom jsem objevil pascal, následně php a od té doby to prasím zase na téhle frontě… dynamika je přeci jen z hlediska zábavnosti lepší než statika. Teď šlo ale o design, který se dal hravě zvládnout za jedno dopoledne (pár čar, barviček a procent), a se kterým se nebude muset další dva roky hýbat. Pustil jsem se do toho ráno, ale vedro bylo příšerné… po hodině ze mě začaly pršet litry potu. Odlepil jsem se tedy ze židle (doslova), šel natrhat dva kýble třešní a ještě na kole zajel zaplatit ubytování v Holandsku. Večer jsem dodělal pár drobností a nakonec web odpálil do sítě. Jestli se líbí, je to jen dobře. Jestli se nelíbí, je to jedno, protože já jsem spokojený a to je hlavní . Kdyby měl někdo nutkání zkusit, jak moc je tenhle web vlastně validní, rovnou říkám, že není, a pokud někdy bude, stane se tak na konci července, až se vrátím ze světa.

Také jsem si podal žádost o ubytování na koleji. Pro prváky, kteří mají výuku prakticky jen v areálu na Jižním Městě, připadají v úvahu koleje dvě – Vltava a Blanice. Kterou z těch dvou jsem si asi zvolil, když na Vltavě není k dispozici internet? Počítám s tím, že na kolej bez internetu se nepřihlásí nikdo – bude to tedy o štěstí. A pokud to nevyjde, tak i o nervy . Musel bych najít nějakou blízkou hospodu, kde kromě Kozla čepují i wifi, a stát se štamgastem. Zatím to nechám osudu… do jaké králíkárny mě nakonec zastrčí se dozvím stejně až v srpnu. Kdo ví… třeba se VŠE překoná a přípojky instaluje, ale pravděpodobnost je to asi stejná, jako že já začnu mluvit plynně německy.

Co mi ale udělalo radost – po tříměsíčním vybírání notebooku (u nás normální, bratranec vybíral ještě o tři měsíce déle) se mi konečně podařilo kápnout na stroj, do kterého na devadesát devět celá devět procent půjdu. Je to DELL Inspiron 1525, a pokud se nevyskytne žádný problém, měl bych si ho s sebou vézt už 14. července do Holandska, kde se s ním seznámím trochu blíže. Konfigurace dostačující, cena tak akorát… rozhodoval jsem se nejprve mezi Asusy a slabšími modely od IBM, cenu jsem se snažil srazit pod 20k, ale nakonec skončím u Dellu. Malinkou slabinu vidím v integrované grafické kartě, ale tenhle článek tvrdí, že Intel Media Accelerator X3100 je nejvýkonnější integrovaná grafická karta se sdílenou pamětí současnosti. Mezi slepými jednooký králem… alespoň že tak.

Od zítřka až do 12. července budu přebývat pod stanem ve vodácké ubytovně v Karlových Varech. Odpočinu si, zamorduji pár mozkových buněk… možná bych mohl shlédnout i pár filmů, když už budu mít tu akreditaci . Část party už tam přežívá od středy. Já se Standou odjíždíme zítra v devět, tak abych si šel zabalit…

4. 7. 2008 Pá 20.30 | Prázdniny, Život | 7 komentářů | 117x

Víkendová poprava bečky a průzkum starého mlýna

V pátek odpoledne jsem si naposledy vyčesal zaschlý beton z vlasů, kartáčem vydrhl černotu usazenou pod nehty, doma sbalil plavky, spacák, půllitr a drobnosti, bez kterých se žádný správný trosečník neobejde (aneb zubní kartáček a čelovka ) a vypravil se na mini sraz se střední, který vábil účastníky dvěma naraženými bečkami a – v tomhle horku obzvláště vítanou – možnost koupání. Ještě před samotným odjezdem jsem si zašel nakoupit pár potravin potřebných k přežití prvního večera (tatranky, rohlíky a buřty) a na autobusáku, kam jsem dorazil s půlhodinovým předstihem, potkal hned dva známé. S Dršim, který tu vyzvedával část rodiny, jsem se sotva stačil pozdravit, ale zato Lenka, bývalá spolužačka ze základky, kterou jsem neviděl přes tři roky, byla sdílnější a prodrbali jsme snad vše, co tě jen napadne. Od jejích zranění z poslední doby (koleno prakticky celé spravované) až k dalšímu studiu. Vypadá to, že se budeme zase vídat, neb si brousí zuby na VŠE a studium financí. Spoj stále nejel, mezitím dorazili Vojta s Jirkou, a když už to vypadalo opravdu špatně, teď mám na mysli to téměř půlhodinové zpoždění, ze zatáčky se vyřítil autobus s nápisem Praha – Telč a všichni cestující na zastávce si dozajista pronesli své tiché: „No konečně!“.

Čtyřicet minut cesty ve vydýchaném autobusu, na zastávce v Telči už netrpělivě vyčkávající Zuzka s autem, která nás odvezla ještě o nějaké tři čtyři kilometry dále na jejich mlýn, kde se celý sraz konal a narážení prvního plechového kamaráda. Do popisování zážitků ze všech možných přijímaček a zápisů občas zasyčely špekáčky nemilosrdně bičované svazkem poskakujících plamenů, grilboy Ziky provoněl celou zahradu jakousi marinádou a soudek v kuchyni začal nabývat tu správnou teplotu. Usnuli jsme relativně brzo, ráno jsem se probudil vedle Jany a Standy a po chvilce rozkoukávání posnídal pivo a tatranku . Pěší cesta do města pro jídlo, kdy se vedro k padnutí střídalo s návaly ledového vichru, takže člověk každou chvíli nandaval a zase sundaval košili. Telč je čarokrásné město, nedivím se, že historické jádro bylo zapsáno do dědictví UNESCO, ale… jistý problém tu byl, a to takový, že každý zdejší obchod zavíral v jedenáct. Po hodině bloudění, kdy už to vypadalo opravdu špatně (a kdy se špatně dělalo i nám – hlady ), se nad námi slitovala nějaká vyšší moc a do cesty postavila zapadlý krámek, který jel až do večera.

Od Zuzky jsem dostal nabídku, že za hodinu pojede autem pro Mirku, a že bych se k nim tedy mohl vmáčknout a ušetřit si tak tři kilometry cesty, ale komu by se chtělo pařit uvnitř plechové konzervy, když je venku tak krásně. Sundal jsem si košili, igelitku s nákupem přehodil přes rameno a bohémským krokem vstoupil vstříc rozpálené Vysočině. Škoda jen, že sluneční brýle jsem nechal v batohu na mlýně. Po třech týdnech v práci, kdy jsem si osm hodin denně musel vystačit s vlastním mozkem jako společníkem ke konverzaci, mi těch čtyřicet minut uteklo rychlostí blesku, dokonce jsem dorazil ještě o půl hodiny dřív než holky v autě (a Jirka, kterému se nechtělo jít pěšky se mnou).

K obědu grilované maso a utopenci, mezitím dorazila další část holčičí party (s Honzíkem a druhým sudem) a já si jen tak imaginárně zlomil zub. Ano, přesně. V jedné chvíli jsem se zakousl do utopence, spodním řezákem mi projela bolest ne zase až tak vzdálená vrtání zubů, a když jsem jazykem zkusmo ohmatal rozsah poškození (bolest pořád přetrvávala), jasně jsem cítil, jak mi kus chybí a já přejíždím přes něco ostrého. Jdu se podívat do zrcadla (k neutuchající bolesti se přidalo maximální nasrání), co se mi to zase jednou povedlo a… wtf? Po nějakém uštípnutí ani stopy, nikde nevidím žádnou prasklinku nebo změnu barvy… když to shrnu, asi jsem si ulomil zub a za jediný následek, který mě trápil, můžu považovat bolest, která odezněla dnes ráno, tedy po dvou dnech? Jsem snad idiot? Vážně nevím… počkám ještě týden, a když mi zub neupadne, bude jedině rád. Hlavně aby se mi tak nestalo později, při líbání nebo tak… to už bych trapnost situace nějakou vtipnou poznámkou asi nezachránil . Po obědě jsme s celou partou zamířili na sympatické přírodní koupaliště s klouzačkou (cca metr hloubky) a skokanským prknem (cca 5 metrů hloubky), s Vojtou a Zikym jsem se marně pokoušel přeplavat celou plochu pod vodou bez jediného nadechnutí, a když se začala dělat zima a prsty nám ozdobily varhánky, vylezli jsme a vrátili se obšťastňovat druhou bečku.

Když bylo venku ještě jakž takž světlo, vyprosil jsem si slibované klíče a s čelovkou a Vojtou v zádech jsme sestoupili do ztemnělé staré mlýnice. Každé šlápnutí bylo slyšet, některá prkna se tvářila, že kdybych měl o pět kilo víc, letím dolů, ani nestačím zařvat, ale zážitek to byl tedy pořádný. Do nižších pater se vydaly i Lucka se Zuzkou, ale nahoru – ke všem těm dřevěným kolům, trámům a zákrutům, tam kde se propadala podlaha, už raději ne. S rozsvícenou čelovkou jsme prošmejdili dokonce i černou díru v podlaze, ze které se později vyklubal sklep se spoustou masivních strojů a plesnivým stropem, dokonce jsme objevili i rameno k původnímu mlýnskému kolu a hlavně my – rádoby technici – jsme notnou dobu zůstali zírat s otevřenou pusou na obrovský stroj (těžko říct, k rozpohybování čeho na mlýně sloužil) od historické automobilky Laurin & Klement. Jestli se tam dolů ještě někdy dostanu, tentokrát už to bude s foťákem.

Z večerního popíjení si toho moc nepamatuji, snad jen to, jak jsem Lucku pořád obtěžoval blikající čelovkou, jak pro mě pomalu přestávaly platit fyzikální zákony, jak mě dvakrát povalila na zem a asi hodinu jsme se váleli a bojovali v trávě kolem mlýna… . Kolem třetí šli najednou všichni na kutě, až jsem zůstal jen já, Ziky a Mirka. V prázdné místnosti jsem jezdil na dětském kole a přejel si vlastní půllitr, takže jsem si vymyl starou kvádrovou nádobku na cukr a pivo si točil do ní. Ve čtyři ráno jsme se Zikym začali vykřikovat z plna hrdla písničky jako Žízeň a Lekná, což prý bylo pro Mirku to nejlepší divadelní představení, na jakém za poslední rok byla . O půl páté jsem začal narážet do zdí, utrousil jsem, že se půjdu vyspat, ale Ziky mi zatarasil cestu, takže jsem vyskočil na zahradu oknem (omg!), Mirka se šla podívat, jestli jsem v pořádku, ale to už jsem ležel ve stanu a Ziky mě začal tahat ven za nohy. Když jsem se bránil, šel zaútočit na druhý stan, ve kterém už dobré tři hodiny spaly Peťa s Luckou, až ho Mirka odtáhla zpět do kuchyně, kde usnul na otomanu . Ráno jsme oba vstávali ve dvanáct a oba si nepamatujeme 70% toho, co jsem právě napsal. Až mám podezření, jestli si z nás ostatní neudělali srandu a tohle se opravdu stalo.

Možné to ale je, protože až při ranním úklidu jsem nacházel postupně všechny své věci poházené všude možně po objektu. Mobil ledabyle mrsknutý mezi prázdnými půllitry v kuchyni, peněženka zapadlá mezi pryčnou postele, kde jsem vůbec neležel, klíče kopnuté pod postelí a takovým Olympem mezi ztracenými věcmi byla má vlastní micro SD karta do mobilu, kterou jsem objevil při ranním zametání podlahy celou od prachu .

Ale vážně nejsem hovado… jen čas od času .

1. 7. 2008 Út 18.04 | Prázdniny, Jaterní zápřah | 0 komentářů | 74x

Zápis na Vysokou školu ekonomickou v Praze

Už je to skoro týden, co jsem si vzal v betonárně volno a podnikl jednodenní výlet do Prahy, abych se zase na pár let upsal jedné z institucí, díky kterým se můžu až do nějakých pětadvaceti let dál vesele flákat (secret code = studovat). Nakonec nezvítězilo ČVUT se svým FEL, jak jsem si myslel původně… po zvážení všech pro a proti jsem se totiž rozhodl pro program Aplikovaná informatika na Fakultě informatiky a statistiky při VŠE.

Prestižnější školou je ČVUT, o tom žádná, ale člověk musí hledět do budoucna. Nerad bych dva roky studoval a nakonec vyhořel na algebrách a podobných zrůdnostech. Neměl bych nic, musel bych začínat nanovo… nedokážu si to dost dobře představit. René mi už v dřívějším komentáři napsal něco v tom smyslu, že na FIS se nemusí dělat úplně celý rok (na rozdíl od FEL, kde mám kamarády, kteří jsou dost často na zhroucení), což by nebylo na škodu… člověk by měl alespoň nějaký čas na svou vlastní práci a projekty. Sečteno a podtrženo… pravděpodobnější se mi jeví, že bakalářský titul získám na FIS; ne na FEL. Pokud ovšem nepoletím hned po prvním semestru .

Večer předzápisový jsem do vyhledávače zadal podobnou frázi, jakou jsem použil i v dnešním nadpise. Hned první odkaz a – alespoň podle jména známý – juneau se svým tři roky starým článkem o zápisu na tutéž fakultu. Na základě přelouskaných informací jsem si odnesl několik typů, jak celou tuhle maškarádu urychlit, ale… ukázalo se, že tři roky je až moc dlouhá doba a spousta věcí se změní, ne-li všechny.

Do Prahy jsem přijel o dvě hodiny dřív (začátek zápisu ve 13:00), z Florence už jsem se automaticky začal přesouvat na Žižkov, ale protože jsem měl opravdu spoustu času, zabral jsem lavičku v parku u Hlavního nádraží a pozoroval lidi. Dělám to vždy, když jsem v Praze. Nejspíš proto, že v každém druhém vidím úchyla, zabijáka nebo kapsáře… nemůžu si pomoct . Najedl jsem se a po půl jedné vyrazil nahoru k Winstonovi, kde už postávalo pár lidí, a protože nepůsobili zrovna sebejistě (já jsem se nějak suverénně také netvářil ), nějak jsem tušil, že jsem doma. Postávat venku nemělo smysl, takže jsem prošel skrz branou a vstoupil do budovy, abych našel starou aulu. Myslel jsem, jak nebudu bloudit, ale byla hned vpravo a kolem ní posedáno asi padesátkrát víc lidí než venku a… mezi nimi Přemek z gymplu. Docela překvapení, nevěděl jsem, že sem jde také, ale alespoň jsme se nenudili. V jednu začali pouštět dovnitř, podepsal jsem nějaký papír s mým jménem (to byl asi ten zápis, hehe) a vyfasoval dvě brožury. Ta první byl náš studijní plán, druhá – ta, kterou jsem musel nechat v autobuse, jinak už fakt nevím – obsahovala informace o tělocviku. Na plátně se spustila prezentace, pár slov si odkroutil proděkan, tajemník a studijní referentka (omg už od prvního dojmu… s tou to lehké nebude ). Všichni náš obor děsně vychvalovali… nečekaně. Z toho mála, co jsem pochopil, nám po absolvování školy asi utrhnou ruce všichni IT giganti v zemi. Při pohledu na předměty mi to tak nepřišlo, no ale… proděkan je jednou proděkanem, tak musí mít sakra pravdu.

Když studijní referentka domluvila, vlna těl se přelila k hromádkám s papíry. Tady jsem dal na junovu radu a do náruče nabral vše, co se jen dalo unést. Žádosti o kolej, formuláře, informace o druhé budově, potvrzení o studiu, index… Pouhá dvě lepidla pro takovou haldu lidí byla odvaha, ale hádej, kdo se k nim dostal mezi prvními . Vyplněné lejstra jsem odevzdával jako druhý… v době, kdy dobrá polovina lidí neměla napsanou ještě ani čárku. Myslel jsem, že si budeme dotvářet rozvrh, ale k počítačům nás vůbec nepustili. Pro první semestr ho tvoří studentům sama škola (kromě jazyků, ty se navolí do informačního systému, který ještě není v provozu ). Co se týká ISIC karty, pro tu si budu muset zajet 19. srpna a další dva dny v září budou ve znamení informačního dnu a imatrikulace… zatím nemám ponětí, o co vůbec jde.

Venku jsem byl asi za hodinu a půl, následovala procházka na Václavák, kde jsem si koupil novou knížku Všichni odcházejí od Wendy Guerra a na Florenci se posadil a poznával kapsáře. Někteří byli více než jasní… během půlhodinky kolem mě prošla pětkrát stejná tříčlenná skupina (bez zavazadel, tlusté stříbrné řetězy kolem krku a sportovní šusťákovky), oči rejdily jednomu více jak druhému, natahovali krky… prostřelit čéšky by bylo málo.

Tak už jsem tedy oficiálně vysokoškolákem. Pokud se to ovšem počítá ode dne zápisu a ne nástupu ke studiu (ten máme někdy 22. září).

23. 6. 2008 Po 19.33 | Život, VŠE | 8 komentářů | 150x

Život workerův

Dočista už jsem se oddal dennímu režimu, který by mi ještě před nějakým měsícem přišel (v té době, kdy jsem do sebe lil hektolitry kafe a do dvou ráno listoval literaturou ) nereálný.

Po dva týdny, den co den, mě každé ráno v pět vzbudí vlezlý tón mobilu, než se rozkoukám a protáhnu, hodiny ukazují čtvrt na šest a jediné, co stihnu v tomhle stavu udělat, je uvařit si čaj a třikrát kousnout do ztvrdlého pečiva z předchozího dne… pak už musím běžet. Pípnout si příchod, pozdravit se s managementem kouřícím před budovou, vklouznout do montérek a trika, kterému dávám ještě tak týden a začne „kvést“, sebrat pití, rukavice a transmise v dělníka je kompletní. Na hale pokynout kolegům z branže a následující čtyři hodiny dřít jako mezek, než přijde oběd. V deset, tedy v době, kdy každý normální flákač vstává, usrkávám vařící polévku a o pár minut později dělám vše proto, abych nepřestal dýchat, protože porce hlavního jídla v panelárně ti roztahuje žaludek tak na trojnásobek běžného objemu . Pro tamější dělníky s obvodem pasu nějaké hrozné číslo žádný problém… my čtyři brigádníci se zpotíme víc, než kdybychom zaběhli patnáctistovku. Práce nám (dělám ve dvojici s Vojtou) většinou vychází přesně do padla; jen jednou se nám povedl hodinový přesčas, ale o ten ani tolik nejde. Když už ráno vstaneš v pět, je ti jedno, jestli vydržíš do půl třetí nebo o nějakou hodinku déle.

Doma jsem většinou už kolem třetí, ale abych využil odpoledne nějak produktivně, o tom nemůže být ani řeč. Dvakrát jsem byl na pivu, jednou jsem podnikl kratší vyjížďku na kole, ale jinak to není nic světoborného. Co se týká trávení večerů, ty bych také nenazýval zrovna jako „akční“ . Kolem desáté zalehnu, do přehrávače natáhnu několik dílů Scrubs, ale během deseti minut usínám vysílením. Veškerý můj společenský život je ten tam… sociální styky zpřetrhány… ale jsem spokojený. Ještě jeden týden a betonárně můžu říct sbohem. Až do srpna, kdy to začne nanovo .

Ve čtvrtek jsme skončili s pletením sloupů, kterými jsme se zabývali od minulého úterý. Však už bylo načase… ještě pár dní a musel bych si rozmýšlet každé potřesení rukou. Po dvou týdnech každodenní osmihodinové práce se štípacími kleštěmi máme s Vojtou stisk jako svěráky. A to si nevymýšlím… kdo se chce přesvědčit, určitě bychom se domluvili . Když už nebylo co vázat, přesunuli nás na halu k formám a betonu. Náplň práce? Montování, drhnutí, čištění, vytírání, mazání a opětovné skládání forem, do kterých se na konci směny nalije beton, položí se na vibrační stůl a po vyhlazení povrchu tvrdnou do druhého dne, kdy na řadu přichází již zmíněný cyklus montování, drhnutí atd. Dokonce obsluhuji „menší“ jeřáb (nosnost jen 315 kg) na dálkové ovládání, tak co si přát víc ? Až uvidíš betonové stojany na kola, okrouhlý odpadkový koš nebo truhlík na kytky korytového tvaru, které stávají při náměstích, vzpomeň si na glumeta .

Zrovna včera, když jsme obraceli naruby truhlík těžký jako prase (zkus si obrátit dospělé vykrmené prase ), vedoucí haly vyrukoval s hlášku: „Abysme ty naše inženýry nepředřeli!“ V tu chvíli mi to moc vtipné nepřišlo… veškerá krev navalená v hlavě, šlachy na krku naběhlé k prasknutí… parchant jeden . Je pravda, že jim tam na hale asi rapidně zvyšujeme průměr vzdělání, ale tyhle poznámky by si mohl pro příště odpustit .

Mám dva dny volna, ale zatím to tak nevypadá. Ráno jsem po týdnu odkládání posekal trávu kolem domu, odpoledne mě ještě čeká řezání větví či co. Ať žijou prázdniny! 

21. 6. 2008 So 13.41 | Prázdniny, Život | 2 komentáře | 121x