Jak život nejde

Dlouho, předlouho jsem si neblognul. Informací by bylo dost, jen ty náladové stavy pořád obkreslují sinusoidu a – řečeno slovy Culase – ani to mé jsoucno není tak úplně v normálu . Nechci se litovat a už vůbec nechci rozebírat své citové a existenční problémy s cizími lidmi na internetu. Kdysi dávno možná, ale za poslední rok se o bossovi dozvědělo tolik známých lidí, že jsem přišel už i o ten zbytek anonymity, co jsem ještě donedávna měl (z části i vlastní vinou). První zkouškové je dávno pryč, podařilo se mi ho uzavřít s takovým průměrem, jaký jsem měl naposledy někdy v osmé třídě na základní škole, druhý semestr už je v plném proudu (konkrétně ve čtvrtém týdnu) a já si uvědomil, že od mé „básnické sbírky“ uběhlo již hodně vody a přiznám se – ťukání písmenek a vyprávění bezduchých historek mi trochu chybělo .

Jenže i když bych psal moc rád, něco tam uvnitř mi říká, že mám ještě chvilku počkat. Asi by se to tu hemžilo samými pesimisticky laděnými úvahami. Necháme to zrát. Jako to víno…

Já jsem asi vážně labilní. Vždycky jsem si to o sobě myslel, ale poslední měsíc se mi to jen potvrzuje.

10. 3. 2009 Út 22.27 | Život, Zamyšlení | 5 komentářů | 166x

Glumetova básnická sbírka vydaná ku příležitosti vánočních svátků 2008

Vážení a vážené!

Zase po roce nastal ten čas, kdy si všichni navzájem dokazujeme, jak moc se máme rádi. Využiji toho tedy trochu netradičním způsobem. Jak někteří z vás tuší, jsem nadán krásným talentem. Umím psát básně. Hezké básně! A tak jsem neváhal ani vteřinu a rozhodl se o ně podělit s vámi všemi – lidmi, které mám rád. Jakýkoliv náhodný den v prosinci jsem napsal jednu básničku a tu zařadil do mé sbírky, kterou chci nadělit právě vám pod stromeček. Na nic nečekejte a začněte svůj dárek rozbalovat.

Mám pouze jednu prosbu. Vzhledem k tomu, že sbírka už je v knihkupectvích po celé republice a lidé si ji poctivě kupují, prosím, abyste nedistribuovali text dál.

Veselé Vánoce!

glumet aka *** ******** aka Bůh i Ďábel sám

Sbírka

24. 12. 2008 St 22.05 | Život, Obrazem | 8 komentářů | 280x

Jedenáctý týden semestru, další prožitý týden...

Jedenáctý týden semestru bude končit. Než se člověk naděje, odchodí si i ten třináctý a začne zkouškové. Ty necelé tři měsíce zmizely rychleji než první sníh u nás na Vysočině. Termíny zkoušek jsem si rozvrhl tak nějak do první poloviny ledna, potom bych se rád dva až tři týdny válel, ale to už jsem zase až moc v budoucnosti .

Z pondělních tří přednášek jsem tu poslední vynechal (Hospodářské dějiny), následoval přesun na kolej, kde jsem si uvařil oběd a po něm zasedl nad ruštinu. Poslední tři až čtyři týdny se pokaždé přemlouvám, abych na tu večerní hodinu vůbec šel. Po ne až tak dlouho trvajícím российским pobláznění mě ten jazyk začíná pěkně s… štvát. Ale co – srát. Jo, pořádně mě sere. Jenže učit se ho musím, protože mě čeká i v dalším semestru. Navíc, zápočet nemám pořád ještě jistý, z druhého testu musím dostat alespoň 18 bodů (ze 40 možných, přitom z prvního jsem měl 30/40 a to jsem nad tím strávil celou neděli ). Večer jsem dělal na adventuře (po kalkulačce druhá semestrálka do prográmka), k půlnoci jsem se stavil ke klukům na páté, tam jsme ochutnávali Honzovu vsetínskou slivovici a zpívali jako každé pondělí.

V půl druhé už jsem byl tuším v posteli, ráno na matice jsem se dozvěděl poměrně uspokojivý výsledek z první písemky (18/20) a odpoledne pak pracoval na své ústní presentaci do angličtiny. Každý si měl vybrat nějaké téma týkající se cestování, značky, případně nějakého úspěšného podnikatele a pět minut o tom/něm hovořit. Já si vybral historii společnosti Apple. Nemám od nich žádný produkt a pokud by mě někdo o půlnoci probudil a ukázal mi současné fotky Steva Jobse a Billa Gatese, možná bych si je mezi sebou spletl. Líbil se mi ale film Piráti ze Silicon Valley, volnomyšlenkářsky představený Jobs, mám slabost pro 60. a 70. léta a když jsem při hledání informací náhodou narazil na sestavu Microsoftu z roku 1978, bylo rozhodnuto . Vzhledem k tomu, že mám Američanku, asi by se jí nelíbilo papouškování nazpaměť naučeného textu, co jsem si přečetl někde na Wikipedii. Sama nám to psala na maily. Ať jsme kreativní, ať nepředříkáváme provařené údaje o výrobcích, nepromítáme žádné grafy… a tak jsem to pojal trochu bulvárně a nebylo to vůbec špatné . Na cvika chodí obvykle asi 25 lidí, teď ve středu jsme prezentovali v 9. Víc se nás nesešlo, protože jsme si mohli vybrat mezi jedenáctým a třináctým týdnem. Tím pádem jsem nezaznamenal skoro žádnou trému. Rodinné prostředí, nic jiného .

O středečním večeru jsem už od pondělí smýšlel jako o relaxačním. Sprcha, film, spánek, protože ráno vstávám v 6:45. Nakonec se u nás na pokoji rozjela zuřivá akce snad o dvaceti lidech (z toho jsem tak 90% vůbec neznal, protože se jednalo o Přemkovy spolužáky z financí), což mi velkou radost neudělalo, ale nakonec jsem se k nim připojil (ono to ani jinak nešlo, jen těžko bych si tam mohl dělat něco svého), navíc přišel Honza s kytarou, Oli a Danča, kteří patří zase do mého okruhu kolejních přátel, tak jsem seděl poblíž nich a zase se zpívalo. Když táhlo na půl druhou, nevypadalo to, že by se MŮJ VLASTNÍ! pokoj vylidnil dřív než v pět ráno. A já opravdu potřeboval vstávat. Tím mě Přemek trochu nasral… a protože to Honza i Oli zabalili, sebral jsem pyžamo, klíče a přespal u nich na volné posteli. Ráno jsem se k nám vracel pro blok na poznámky a v mé posteli spala nějaká slečna… to jsou mi věci tohle . Chudák Sláva, který psal od půl osmé na Žižkově asi nejdůležitější písemku semestru. Prý kvůli těm řvounům vedle naspal dvě hodiny.

A po matice? Zabalit si a domů. Do Prahy jezdím autobusem, nazpátek jedině vlakem. Se studentskou kartou mě to vychází stejně jako autobus, cesta sice trvá o hodinu déle, ale kupé bývají poloprázdná až prázdná, takže se tam kolikrát rozvalím jako čuník v kališti. Je to také daleko malebnější, mohu si číst (Před odjezdem jsem si v NeoPaladiu koupil nového Murakamiho a dost jsem se musel přemáhat, abych ho neotevřel. To až na vánoce ), vytáhnout notebook… a zbožňuji koukat jen tak z okna a pozorovat ubíhající krajinu. A co teprve, až bude dost sněhu, to bude pastva pro oči. Pokud tedy nějaký ten sníh bude…

5. 12. 2008 Pá 14.44 | Život, VŠE | 0 komentářů | 213x

O sebevraždě zatím neuvažuji...

S permanentní náladou pod psa je úzce spojena i permanentní nechuť psát (alespoň v mém případě). O školu nejde, jak by někoho mohlo napadnout, tou si proplouvám bez větších problémů (z posledního testu z matematických základů se mi dokonce podařilo skórovat na 100% – fůj, šprt ). Ani blížící se zkouškové mi zatím žíly netrhá a Praha už pro mě není jen jeden velký blázinec – začíná se mi tu líbit. I když se samozřejmě vždycky rád vracím domů. To pak procházím ulicemi, které jsou i v půl třetí odpoledne poloprázdné, a vychutnávám ten zvláštní pocit klidu. Pocit, jako bych do toho města už nepatřil a jednou za čas se vrátil na inspekci. Na náměstí už bývá lidí o něco více, jedná se ale o neznámé tváře. Jedna vedle druhé. Za posledních jedenáct týdnů jsem po příjezdu nepotkal nikoho známého. A to se mi líbí. Být cizincem ve vlastním městě…

Poslední tři týdny života zůstaly nezaznamenány. Kdybych se náhodou chtěl rozvzpomenout, co jsem to dělal, nějak více se rozepsat, jen těžko bych tu skládačku pospojoval dohromady. Týden co týden večery s vínem a kytarou u kluků na pátém, škola, Praha, život… nemá cenu trápit paměť a tou snahou plnit blog. Jsem „atmosférista“. Ten okamžik už je pryč. Ale přijdou další, neboj. Až pro mě přestane být svět černobílý a do mé žvýkačky se vrátí šťáva.

(nadpis brát prosím s nadsázkou ).

30. 11. 2008 Ne 23.21 | Život, Zamyšlení | 0 komentářů | 216x

Jak může být probuzení ještě nepříjemnější

„Policie České republiky! Okamžitě uzavřete všechna okna, jedná se o nebezpečný plyn!“

Byl čtvrtek ráno, spal jsem spánkem spravedlivých a budík měl nastavený na 6:45, abych stihl ranní přednášku z matiky. Normálně se z peřin hrabu poté, co slyším úvodní znělku Red Dwarfa, tentokrát mě ale vzbudilo něco jiného. Zprvu jsem to neslyšel moc zřetelně, protože jsem víc spal, než byl vzhůru, takže mě napadlo, jestli venku nepokřikují študáci vracející se z nočního tahu, ale… před sedmou ráno? Šel jsem se tedy podívat k oknu, před kolejí vidím kroužit policejní auto, vnímám kovový zvuk megafonu a chladnou intonaci stylu policejního vyjednavače, který znovu zopakoval pokyny uvedené na začátku textu. Tentokrát už jsem je slyšel. A v první vteřině mi hlavou problesklo, že se jedná o teroristický útok. No fakt. Kurva, kurva… rychle zavřít okno. Pak mě ale napadlo, že opatření by byla sakra větší než desetkrát zopakovat něco, co možná spousta spících ani neslyšela, a odjet pryč. To už byl vzhůru i Přemek a Sláva (jen Kuba jako vždycky spící), chvilku jsme přemýšleli a krom masivního úniku CO (to by se ale okna spíš otevírala, ne?) nás napadlo i to, jestli to všechno není jen nějaký joke od někoho vydávajícího se za PČr. Člověk se tu vážně nenudí…

Tak jako tak jsem musel na přednášku, takže jsem se stavil o patro níž pro Oliho (ten hlášení vůbec neslyšel) a vyšli jsme vstříc nejisté smrti . Vzduch byl cítit nasládlou spáleninou a deset metrů nad zemí se držel kouř. Zrovna tak to ale mohla být mlha. Až pak, co jsem se vrátil zpátky na kolej, jsem zjistil, že nám tu kousek za humny v Libuši hoří Sajgón a lidem na Praze 4 se nedoporučuje větrat a vycházet ven. Regulérně největší smrad byl na Chodově, když jsem jel domů a vystupoval z autobusu – všechny ty hořící boty a hadry vytvořili něco neuvěřitelného, to se musí nechat . Psal jsem si s Vojtou a prý to bylo cítit až u nich na Strahově. A to to k sobě máme přes celou Prahu.

No nic, informační hodnota nulová, jen mi přišlo zajímavé se o tom zmínit… .

Netradičně jsem také začal od konce a vynechal středu, tak bych to mohl napravit. Vůbec nevím, co si mám myslet o midterm exam z angličtiny. Limitem pro splnění jsem prošel určitě, dost věcí jsem ale podělal. Zrovna takové, nad kterými bych se normálně ani nepozastavil. Výsledky se dovíme ve středu na hodině. To samé platí pro ruštinu. O škole to tentokrát stačí.

Večer jsem si smíchal nejlacinější víno s tou nejhnusnější colou z Hypernovy, do přehrávače natahal pár dílů HIMYM, svezl se ze židle a odpočíval a odpočíval. Poprvé za celý týden jsem měl na něco takového čas. Kuba mezitím upgradoval záchod otevřením zadního krytu potrubí a vytvořením poličky pro Maxim (teď to tam vypadá dost futuristicky) a Přema se učil daně. Potom jsme se šli všichni tři povozit po chodbě v nákupním košíku, který k nám den předtím dovezl Přemkův spolužák. Jako řidič ano, jako pasažér už do toho nikdy nesednu. Při jedné takové jízdě jsem skončil točíce se bezmocně ve volném prostotu a tak tak, že jsem se nepřevrátil.

V jedenáct se za námi zastavily Janča s Dančou, popíjeli jsme bílé víno, kouřili vodní dýmku, povídali si, pouštěli videa na youtube… netypický večer, ale líbil se mi. A jim snad také – odcházeli k půl třetí ráno. A o dvě patra výš zuřila chodbovice, která se pak nějakým způsobem musela přesunout k nám na šesté. To už jsem ale za zavřenými dveřmi vnímal jen tak z daleka a s lehkou hlavou od vína snil svůj život.

Až do 6:45…

7. 11. 2008 Pá 12.58 | Život, VŠE | 8 komentářů | 307x

0:18 - čas je příznivý

Že bych se dneska dostal do postele před druhou ranní? Ani se mi tomu nechce věřit . Poslední dva dny totiž byly – co se týče spánku – dost chabé. Z neděle na pondělí jsem se učil až do jedné ruštinu, když jsem toho nechal, další hodinu jsem pak zabil hraním jednoduchých her na facebooku (pozor, hlavně bowling je dost návykový!), abych si trochu pročistil hlavu, potom utekla další zbytečná půlhodina, po které už jsem sice zalezl do postele, v těle mi ale kolovalo takového kofeinu, že zkoumáním stropu a okolní tmy jsem se zabavil do půl čtvrté minimálně. Potom se tma náhle roztrhla a naskytl se mi pohled na prapodivnou performanci modrých elips poskakujících po zdech. Když nemizely ani po minutě, rozhodl jsem se vstát a podívat se, co tuhle nezvyklou podívanou způsobuje. Hasiče bych u naší koleje opravdu nečekal (i když…).

Regulérní hasičský zásah. Před vchodem cisterna, chlápci v žlutočerných kombinézách s hadicí a smrad spáleného plastu sahající až k nám do šestého. A vedle klubu plameny. Žádný fajrák, spíš takový větší ohníček. Přemek, kterého jsem nedopatřením vzbudil, se šel podívat také, takže jsme oba stáli ke čtvrté ráno v zimě a pyžamech na balkoně a já si vzpomněl, že někdy ve dvě (dneska jsou to samé časové údaje) jsem viděl kluka, který vyvrávoral z hospody, zastavil se u koše a začal ho prohledávat. Měl dvě igelitky, do kterých si házel pet-flašky. Je to jen můj pocit nebo spolu tyhle dvě věci nějak souvisejí? Zvláštní lidé na tom světě…

Dopolední blok přednášek na Žižkově jsem prospal (vůbec poprvé!), odpoledne proodpočíval a v šest večer jsem si šel napsat první větší test, co jsem na škole, z již několikrát zmiňované ruštiny. Cvičení docela jednoduchá, pár chyb jsem tam ale nasekal. No, uvidí se. Nerad bych se dostal do stavu, kdy budu vyklepaný z každého výsledku testu. Navíc na nejtěžším gymplu v Praze .

Večer se pak stala docela vtipná věc. Někdy o půl dvanácté Přemkovi zazvonil mobil a na druhém konci se ozval Michal, který k nám jel výtahem na návštěvu, že prý se zasekly dveře a on nemůže ven. Vyběhli jsme na chodbu, ve třech zkoušeli dveře silou roztáhnout, to se ale nepovedlo, tak to nakonec vyřešil vrátný, který vzbudil technika a Michal byl osvobozen . K půl jedné ráno přišel k nám. Bílý jako stěna. První minutu prý nemohl ani dýchat. Tak dostal panáka a už byl trochu veselejší. Celá tahle událost mohla být ještě vtipnější, protože dneska, když jsem se vracel ze cvik, se se mnou výtah zasekl také. Naštěstí fungovalo to co včera ne – sjet do prvního patra. Jaká úleva, když se dveře otevřely… já moc dobře vím, proč v devadesáti případech ze sta chodím po schodech.

A dnešek? Klasické úterý. Matika, matika, filosofie, prášková hrachová kaše s vysušenou klobásou v menze, odpoledne s učebnicí angličtiny (zítra test a docela by mě zajímalo, co tam bude…), potom udělat úkol do programování a… sakra. Před hodinou jsem si chtěl vyrobit čaj a něco k jídlu. Teď už to asi nehrozí . Alespoň že zítra už je středa a florbal.

A protože chci dostát slibům a další natahování by nudilo nejen tebe ale i mě, jdu spát. Pokud mi to ti zpěváci, co právě hýkají pod okny, dovolí. Zrovna teď to zaznělo, jako by někdo zvracel, zpíval a souložil dohromady… čeho já se tu ještě nedočkám.

5. 11. 2008 St 01.17 | Život, VŠE | 0 komentářů | 248x

No a zase o škole... a pití

Posledních pár dnů mám problémy s uvedením jakéhokoliv textu. Otevřu editor, následuje několik zoufalých úhozů do klávesnice, namátkou si přečtu první dvě věty, zhrozím se a všechny napsané znaky pošlu do věčných datových lovišť. Druhý pokus, žádné zlepšení, zavřu administraci a sám sebe konejším, že zítra to bude lepší. Takhle to ale nefunguje.

Díky téhle postupující demenci mi tedy chybí cholerický záznam z minulého úterý, které jsem strávil programováním první semestrálky – kalkulačky s pamětí. Je to škoda. Bylo k půl dvanácté večer, deadline blízko a já už se asi 4 hodiny pitval v roztodivném editoru BlueJ, doprogramovával metody a spouštěl testy. Spolubydlové řádili v kuřárně na desátém patře, každých deset minut ale vklopýtali ke mně na pokoj (na záchod), přiváděli s sebou další zpité známé a ke mně moc ohleduplní nebyli. Projekt mohl být do systému nahrán až o víkendu, nicméně jsem chtěl mít jistotu a čas na případné úpravy, proto jsem se s tím páral už v půlce týdne. K půl jedné ráno jsem měl hrubý kód a šel se podívat na desáté patro. Tam jsem se ale moc nechytl (Ta parta do sebe lila destiláty už od sedmi večer, já – střízlivý a hladový… ), takže jsem se vrátil na pokoj k noťasu, kde mi problikávala zpráva od Oliho, ať se stavím na páté, že prý mají přebytečných pět litrů vína a dobrou společnost . Sešel jsem tedy o jedno patro níž a už od výtahů rozpoznával Na ptáky jsme krátký. Do napůl otevřeného pokoje, ze kterého se ozývaly zvuky kytary, jsem vstoupil nesměle, pozdravil se s tuctem neznámých tváří, potom se ale ve dveřích vynořila hlava Oliho řvoucí: „glumeteeeee!“ (samozřejmě mé pravé jméno ) a už jsem byl jejich. V mžiku mi v dlaních přistál hrneček s bílým vínem, skupina se přesunula i s kytarou na chodbu a hýkali jsme a hýkali… až do půl čtvrté.

Vstát ráno na programování byl nadlidský úkol, nakonec jsem se ale přemohl a tu hodinu a půl vydržel. Jen s udržením pozornosti to bylo horší. A také jsem měl pocit, že místo vzduchu vydechuji vinné výpary. Po cvikách mě čekal florbal, kde jsem víno pro změnu potil, ale řádil jsem jako nikdy (prohra 5:7, já se čtyřmi góly na kontě). Zbytek dne už byl víceméně protrpěný a večer jsem usnul v jedenáct.

Ve čtvrtek odpoledne domů, místo obvyklé hodiny a tři čtvrtě trvala cesta tři hodiny (hořící náklaďák 200 metrů před mým busem), v sobotu akce u Jiřího, v neděli návštěva nově otevřeného City Parku a o prodlouženém víkendu (pondělí rektorské volno, úterý státní svátek) jsem kromě čtení skript programoval naprosto vyšulínovaný domácí úkol, se kterým jsem stejně hnul až po krátké konzultaci s neznámým informatikem na kolejním DC.

V úterý večer jsem odjel na kolej, ve středu před cvičícím obhájil semestrálku (14 bodů ze 14, pche ) a večer přijeli na návštěvu kluci z karlovky a Vojta, jenže jsem se předtím uvedl do stavu, po kterém jsem byl sotva schopen chůze, takže jsem s nimi nešel ani do té hospody. Pětihvězdičkový hostitel, co si budeme… .

A už jsem v době alespoň trochu aktuální. V sobotu jsem si mezi učením ruštiny odskočil na Kozí příběh – pověsti staré Prahy, dvakrát nadšený jsem z toho filmu nebyl, odpad to ale také není, jak se nám snaží vecpat většina kritiků. Nezdá se mi, že by animace až tak pokulhávala (někde jsem četl, že je srovnatelná s grafikou dvacet let starých her, haha). S tím rozpočtem a zázemím je úspěch, že u nás něco takového vůbec vzniklo – pro mě univerzálních 60%.

A neděle samozřejmě s ruštinou. Zítra píšu první ze dvou zápočtových testů, můžeš na mě myslet. Jestli z těch 40 možných bodů nedám alespoň 30, je to v háji a na druhý test se budu muset šprtat jako nikdy.

Ještě bych se na to potřeboval mrknout, ale… do půlnoci zbývá 45 minut, Přemek vedle mě hraje neidentifikovatelné RPG (zabiják soustředění) a došlo kafe. Sakra, sakra…

2. 11. 2008 Ne 23.23 | Život, Škola | 3 komentáře | 276x

Doveďte sem nějaký baby!

Co se společného obývání buňky týče, patřím k těm nejtolerantnějším. Nevyčítám klukům, že umývají nádobí jednou týdně. Také přečkám, když jdu po ránu do lednice a na bosá chodidla se mi zespoda nalepují drobky od chleba a kdo ví co dalšího. Vždyť já sám teprve včera vydrhl talíř s pozůstatky čínských nudlí, které jsem si připravoval někdy ve druhém týdnu semestru (teď máme pátý). A když jsem přišel ze středeční pitky s ostatními informatiky, dost radikálně jsem zatočil s čistotou v koupelně (mokro na zemi + špinavé boty + neochota zouvat se v podroušeném stavu atd.). Zkrátka si tu žijeme, navzájem se respektujeme a když už si to okolí opravdu žádá, sfoukneme i nějakou tu domácí práci. Zrovna včera, co jsem tu nebyl, Přemek zatočil s ucpaným odtokem ve sprše. Z domu dovezl Krtka, po aplikaci přečkali jedovatě se tvářící zápach a já už přijel do fungující domácnosti. Za to jsem ale dneska měnil prasklou žárovku . No, máme to hezky rozdělené…

Co ale nemůžu vystát – Slávovo nekončící „Doveďte sem nějaký baby!“, „Tady nejsou žádný baby…“, „Chtělo by to nějakou babu.“ „Pojďte balit baby.“ Dvacetkrát denně. Nechci se snížit na kočičí úroveň (mimochodem velice vtipnou úroveň ) a v každém spotu házet špínu na své spolubydlící, tak dobře bych to ani nedokázal, ale když už jsme mu sem ty baby párkrát přivedli, většinou seděl mlčky u mě na posteli a za hodinu vypustil jednu maximálně trapnou a nehodící se poznámku. Když jsem se ho ptal, proč se s nějakými dcerkami nezkusí seznámit na cvikách (90% lidí, se kterými se bavím, jsem poznal na cvikách nebo tělocviku), argumentoval, že ty holky jsou jiná liga než on… a tak včera brouzdal po internetových seznamkách, odepisoval na každý druhý inzerát a nadával, že kvůli nám se musí seznamovat tímhle způsobem. Pravda, hned v prvním týdnu si sem nějaké dvě padrůgy dovedl, ale ty jsme s Přemou během půl hodiny vypudili hraním na homosexuální pár . Prvně se s námi nebavil, když je poznal blíž, nakonec nám ještě děkoval. No prosím .

Tak jsem si postěžoval a mohl bych přihodit i něco z dneška; když ono se nic, co by stálo za řeč, nestalo. Ačkoliv… šel jsem ze školy (na Žižkově) a pod semafory mě oslovil bloudící Číňan s mapkou. Prý jestli bych byl tak hodný a nasměroval ho na Florenc. Prvně jsem mu navrhoval, že se mnou může jít na metro a potom jet jednu stanici na opačnou stranu, on chtěl ale po svých, takže jsem mu ukázal přibližný směr a až na Hlavasu jsem si uvědomil, že jsem ho asi poslal špatně. Dobrý skutek tedy nevykonán . Večerní ruština, na kterou se mi pekelně nechtělo, nebyla nakonec tak strašná, příště už ale píšeme test na první tři lekce. To bude hardcore, přes prodloužený víkend si to musím zopakovat. Cestou na kolej jsem potkal dvě holky rozdávající RedBull, zaučil nový toustovač a… teď je najednou 21:45 a chytají mě narkoleptické stavy.

Zřejmě dojde na další dávku kofeinu. Jestli mě to neskolí, opráším zápisky z matiky a po ní si v posteli přečtu filosofii. Tedy… alespoň bych rád. Víš jak.

20. 10. 2008 Po 21.47 | Život, VŠE | 3 komentáře | 286x